RCEV táhne 🙂 , na druhé severočeské soutěži (protože roudnická soutěž byla kvůli počasí přeložena) se sešlo 15 pilotů, přičemž co pilot, to pojem. Dostal jsem za uši, že některé lidi moc chválím, ale snad mohu prozradit, že se díváte na 2. a 3. pilota v celkovém pořadí chomutovské soutěže 🙂 .
Dobrou duší chomutovských modelářů je Vlasta Kocourek, bez kterého se na letišti nehne ani myš. Radek mu byl zdatným pomocníkem. Mou nejméně oblíbenou činností na letišti je placení startovného 😀 , ale když je občerstvení v ceně… Roman ovšem lakomý stejně jako já evidentně není 🙂 .
Jirka se vzpamatoval z havárie před 14 dny v Ústí a ještě před soutěží pilně zalétával. Zdálo se mi, že model s křídlem z Etalona „zdědil“ po havarovaném stroji výškovku.
Petr vážil do Chomutova asi nejdelší cestu a opravu zlomeného trupu (výměnou) dokončoval ještě na letišti. Upravil i směrovku, která již neční pod trup. Prý ještě pár gramů olova a bude spokojený. I tak dosáhl místa „těsně pod bednou“ – prostě umí!
Chomutovské zázemí. Radek vyhrál jak základní část, tak finále, za problémy s elektronikou snad nemohl 😉 . Nicméně si pořád myslím, že soutěž by měla jít upořádat jen s papírem a tužkou, chvílemi jsem se bál, že pořadatelé boj s počítačem vzdají a pošlou nás domů 🙂 . Vedle stojící Josef Petřík létal skvěle jen s dvoumetrovým Magicem.
Pro Petra Berana to byla první soutěž RCEV a druhá letošní po několika letech. Létal s dvoumetrovým Ampérem od LS model, zajímavostí jsou flaperony po skoro celém rozpětí, láká mě to taky zkusit.
Petr zkoumá lísteček s výkony a zpytuje svědomí, jenomže už na konci soutěže prohlásil „jdu do toho“, takže se příští rok máme na co těšit, není nic horšího než motivovaný soupeř 🙂 . Pro mě je to ovšem skvělá zpráva, protože nás bude víc!
Míra bojoval více s technikou než se soupeři, ale úsměv ho neopustil, Josef je příslibem budoucnosti,nevyhyneme 🙂 .
Jirkův červený Daidalos je ojedinělých zjevem, většinou je základem zbarvení bílá. Dobrou vychytávkou jsou zrcadlové pásky na náběžné hraně, model „prasátkuje“ na velkou vzdálenost.
Jirka nakonec skončil na sedmém místě, přitom do finále postupovalo pilotů 6. Na nástupu jsem se ozval, ovšemže marně, podle mě by se i RCEV měla řídit pravidly F5J, že do finále jde maximálně 30% pilotů, mně se novopacký trend poloviny moc nezamlouvá. Osobně bych navrhoval převzít i pravidlo, že při menším počtu pilotů se finále létat nemusí, protože se mezi sebou účastníci soutěže mají možnost utkat (i několikrát) už v základních kolech.
Karel je také „nový“ pilot a Daidalos startuje kolmo!
Nejlepším indikátorem termiky jsou pořád ještě káňata – dík!
A teď osobní koutek:
První start jsem odletěl s Castorem, potom jsem přendal výškoměr do Oriona, přišel mi na panující podmínky vhodnější, protože se mi zdá hodnější v kroužení. Jak jsem ovšem dodatečně zjistil, za 30 sekund se dostane s bídou do 150 metrů, ale to může být i výhoda 😉 .
Ve druhém letu jsem hodil model přímo do bubliny a zareagoval vypnutím motoru dřív, než jsem si stačil uvědomit co dělám. Ale měl jsem kliku, vyšlo to z 54 m. Ve třetím letu se těsně před startem otočil vítr, tak jsem odstartoval po větru a motor vypnul nízko, asi 3 minuty jsem se bál, ale potom model začal stoupat. V tomto letu jsem letěl proti špičce, byl jsem pekelně soustředěný 🙂 . Další let byl daleko, při návratu z velké dálky jsem narazil v malé výšce na stoupák „záchranář“. V posledním letu mě vyučil Petr Dušek, rozpadající se stoupák opustil na správnou stranu, já si vybral tu blbou. Na finále to ale stačilo.
Záznamy finálových letů, ve výsledcích mám ty kratší. Budu se muset zbavit nemístného optimismu, více přemýšlet nad taktikou a taky se naučit létat výše 🙂 . Omluvou mi budiž skutečnost, že v tréninku většinou nad 50 m nelétám a když musím, tak mě to nebaví. Na čem jsem ale rozhodnut zapracovat, je přistávání – těšte se!
Tedy, blahopřeji vítězům (fotka tu není, podívejte se sem, jak tomu bylo před rokem 🙂 ) a děkuji pořadatelům.
Na letišti byl i čilý velký provoz.
Honza
7.9.2014
Jako vždy, po soutěži Honza nezklame a dopřeje nám soutěžícím ještě druhý prožitek v četbě vždy pěkného a výstižného článku. Nedá mi to, abych si u té první fotky nevzpoměl na to, co se odehrávalo potom. Následoval motorový let nad silnici, pak doprava směrem na Chomutov a stále bez jasného plánu, vypnul jsem asi ve 120m a pokračoval v načatém oblouku ještě pár sekund, pak došlo k vizuálnímu uspokojení, že to tam je. Vzápětí slyším z dáli, že fotografující utrousil: „a je to tam“. To mě dodalo tolika sebevědomí, že jsem se ještě několik minut snažil hledat, kde to vlastně je, když to tam před chvílí bylo. Jirka V. hlásil, že všichni padají až na jednoho. Vzdávám to a letím k sobě, protože jsem hodně nízko a daleko, po chvíli bylo jasné, že nedoletím. Jirka se nabízí, že vyrazí napřed pro éro (nedocvaklo mě, že je bos), já jdu za ním. Pak jsem si všiml, že jeho běh se zpomaluje (prý za to mohla záda), ale běhat na boso ve strništi také nejde rychle, tak jsem zrychlil. S dechovým deficitem jsem ještě vyždímal let tuším 5:03 a jelikož „ten jeden“ taky spadl a nakonec měl těsně pod 1000, tak z toho byl neskutečný šťastný litřík.
Milane, nezapomínej, že já jsem rozený optimista 🙂 . Jinak Jirku i Tebe jsem v běhu viděl a taky jsem si říkal, že v botách se prchá líp 😀 . H.
Dnes jsem vložil vedle baterky náhodně zvolené olůvko (13 gr.) a éro chodí jako panna, jak by řekl nejmenovaný Micka Jan. Takže za prvé, v sobotu bylo těžiště fakt na hraně (nebo za…), taky to pilotování byla dřina. Za druhé, marně vzpomínám na důvod, proč jsem tam to olůvko nedal už během soutěže… 🙁 .
Taky jsem dnes zahájil intenzivní trénink přistání, výsledky se ovšem zatím nedostavily, asi přetrénovanost… 😉 .
Kdysi dávno, když jsem trénoval na RCEN, jsem za nepovedená přistání běhal trestná kolečka (jako v biatlonu). Výsledek se brzy dostavil – zapomněl jsem termiku 🙂 . H.
Dovolím si jen mistra pera poopravit, Petr Beran létá se Senzorem. Ampera mám já. Asi by to chtělo nějakou databázi, začíná se ti to motat 🙂
V tom případě se „mistr pera“ mistrovi hledáčku co nejupřímněji omlouvá 🙂 H.