Přináším vám třetí pokračování (snad ne) nekonečného seriálu „Spravedlivé nalosování soutěže“ (1. díl, 2. díl), obrňte se trpělivostí 🙂 . Jako v každém správném seriálu, nejprve shrnu minulý děj: kvůli ohromnému počtu možností nalosování soutěže nelze použít ani hrubou výpočetní sílu k prohledání a vyhodnocení všech variant. Soutěž je ale možné nalosovat náhodně a případně losování mnohokrát opakovat, dokud není splněna nějaká podmínka (= dokud se nám nalosování nelíbí). Celkem slibným způsobem se mi jevila metoda „prohledávání sítě“. O ní bude tento článek.
Číst →

Nejprve si posypu hlavu popelem, asi jsem první díl vůbec neměl publikovat, ale já už nevěděl kudy kam. Až když jsem to viděl napsané, tak mi došlo, kolik odboček a možností jsem cestou přehlédl. Když se ozval i syn Vojta, že by zkusil „prohledávání sítě“, odpověděl jsem mu, že už jsem to zkusil, a že to nikam nevede. Potom mi ale došlo, že vše záleží na volbě kritéria (neboli „užitkové funkce“).
Číst →

Nalosování soutěže je věčné a vděčné téma. Otázku obsahující výčitku v podobě: „Proč zrovna já letím s XY čtyřikrát? To je přeci nespravedlivé.“ slýchám dosti pravidelně. Až mě jednou napadlo, jaké je tedy vlastně „nejspravedlivější“ nalosování. Odpověď není ani trochu jednoduchá.
Číst →

Když jsem se začal potýkat s letovými vlastnostmi Migu a konečně „otevřel knihu“, zjistil jsem, že zase nevím něco, co jsem měl vědět před tím, než jsem se vůbec do stavby pouštěl 🙂 . Žil jsem v omylu, že šípová křídla jsou přeci synonymem pro rychlost, takže model se šípovým křídlem přeci musí létat rychle. Nu, není to pravda, tento článek chce problematiku šípových křídel trošičku osvětlit.
Číst →

V minulém článku o „hodně rychlých dmychadlech“ jsem slíbil pokračování o měření rychlosti modelu. Ve zmíněném poháru bylo předepsáno, že rychlost se měří a vyhodnocuje pomocí Dopplerova jevu, naopak výslovně nepovolené bylo měření rychlosti pomocí GPS nebo Pitotovy trubice. Donutilo mě to k zamyšlení, neboť jsem se dosud domníval, že to přeci nemůže jít. Opět jsem se mýlil – jde to a docela dobře. I když přesností tato metoda nevyniká, aby přesná byla, bylo by potřeba splnit poměrně náročné podmínky, jak bude ukázáno dále. Na druhou stranu není třeba žádného zvláštního vybavení, stačí natočit model na video 🙂 .
Číst →

Ještě tu mám jeden „chřipkový restík“ (= nemůžu lepit, nemůžu ven, ležím doma s chřipkou, ještěže je Internet) z Vánočních prázdnin 🙂 . Na RCG byla v roce 2012 vyhlášena soutěž o to, kdo překoná rychlost 200 mil za hodinu s modelem poháněným dmychadlem o průměru 70 mm. Pro vás, kdo vládnete angličtinou – tady je spouštěcí diskuse (11 stránek) a tady vyhlášení a průběh 70mm-class-EDF-Speed-Cup-Challenge (89 stránek).

Hned na začátku prozradím, že 200 mph se zaletět nepovedlo nikomu. Poslední aktualizovaný žebříček z 26. února 2014 obsahuje 3 piloty s výkony 189.6 mph, 186 a 185. Vlákno je dávno mrtvé, asi všichni zjistili, že to nejde 🙂 , ale otázka – jak rychle může dmychadlový model letět, mi pořád vrtala hlavou.
Číst →

Na začátku bývá otázka – jaké uspořádání musí mít model, aby se ustředil v termice sám? Dalo by se říci samostředný model? Vím, že většina volných modelů si buď termiku sama najde, nebo se v ní alespoň udrží, zatímco s radiáky je nutno neustále pracovat, ponechány samy sobě většinou termiku spolehlivě opustí. I o samokřídlech se říká, že mají schopnost létat termiku bez zásahů do řízení.
Číst →

Zbláznil jsem se do elektrických dmychadel. Protože jsem “šťouravý”, několik málo dní po zalétání Vampira jsem se začal shánět po nějaké další předloze (na snímku je „dospělý“ korejský T-50 (fotil Vojta) a hlavně „nějaké teorii“, jak že vlastně to dmychadlo pracuje.
Číst →