„Středa a čtvrtek svátek, v pátek dovolená, potom víkend – co kdybychom si udělali výlet na Slovensko? Vzal bych si s sebou eroplány, v sobotu jsou v Očové ERESka? Co ty na to?“. Hedvika je pro každou špatnost, kterou navrhnu, jeli jsme. O zážitcích z cesty se rozepíšu jinde, tato reportáž patří jen sobotě.


Letiště LMK Očová je modelářský sen, krásná plocha, sice v ATZ aeroklubového letiště Očová, ale jinak mimo civilizaci 🙂 (přijímač Spektrum mi na let hlásil 2 až 3 ztracené rámce, třeba v Roudnici to byly tisíce). K tomu nádherné zelené kopce (a v nich medvědi, prý chodí na kukuřici 😉 ), počasí jako vymalované, co víc si může termický elektroletec přát? Inu, může, ale to uvedu až na konci při hodnocení svých vlastních výkonů.

Soutěž byla prvními ERESkami (F5L) na Slovensku a organizace byla fantastická. Měl jsem dojem, že nešlo ani tak o sportovní, nýbrž o společenskou událost. Jistě, elektroniku máme všude (ale ochotné manželky – zapisovatelky ne) …

… časoměřiče a pásma také …

… ale obědy zajišťované pořadatelem na jednodenních soutěžích jsou už poměrně řídkým zjevem, alespoň v Česku. Mimochodem, obědové menu se skládalo z vynikající nudlové polévky, neméně dobré opečené „ptačí nohy“ s rýží, a kompotu. Výslednou atmosféru si nešlo, bez ohledu na aktuální výkony, neužívat.

Pilotů přijelo „jen“ 12, i když přihlášených bylo více. Jejich škoda, řekl bych, možná, že je potřeba ještě nějaký čas, než lidé přijdou na to, že lepší než tahat gumy, je vrtulka 🙂 . Ostatně, bylo prakticky bezvětří a asi 30 °C 🙂 . Soutěž byla rozlosovaná na sedm kol a tři skupiny.

Skupinová fotka (je ve větším rozlišení, klikněte).

Rozlosování mělo zvláštnost – týmy. Asi se je to pro gumicuky potřeba, pro elektry je to podle mě zbytečné. Mám proto spoustu fotek Bohdana a Mirka, kterým jsem mohl „našeptávat“, a byl jsem tomu rád. Hlavně mé zlomyslné novinářsko-hyenní povaze se dostalo výživné potravy 😉 . Bohdan létal s vlastním modelem BUHU na bázi Vaiany, ovšem s malou výškovkou a těžištěm příliš vzadu.

Zmenšení olova v ocase na polovinu …

… vytahování zbývající poloviny. Ještě bylo potřeba narovnat lanovod, aby nevázla výškovka …

… a model začal létat …

… i přesně přistávat.

Bohdanova dcera Hanka byla oficiální časoměřičkou, třeba bude příště také třímat kniply, létat prý umí.

Eli byla asi nejčastěji se vyskytujícím modelem. Mirek létal po poruše jednoho serva bez brzd…

… ale „ono to šlo“ 🙂 .

Rodinná výprava, dědo Milan přivezl jediného juniora ve startovním poli …

… Alexe.

Vnuk byl lepší. Není divu, snad mechanikovi alespoň poděkoval 🙂 .

Měl jsem to se svými kluky stejně, postavit, zalétat, seřídit, vrazit vysílač do ruky, poletí už sám (ale zaplaťpánbůh za to).

Minulý týden se konalo v Nitře mistrovství Evropy v historických modelech. Říkal jsem si, jak jim mohlo projít takové hanbaté logo, Milan nám ho objasnil 🙂 .

Jozefův nabíjecí „stend“…

… a ředitel soutěže osobně. Okukoval jsem nejen model, nýbrž i vysílač iX14, o kterém již delší dobu přemýšlím.

Jozef tvořil nerozlučnou dvojici s Mariánem, nejen letovou, ale i pořadatelskou. Mimoděk jsem vyslechl i příběh, jak očovští přišli k letišti. Letiště mají v pronájmu od zemědělského družstva, šlo o neúrodnou půdu, kterou bylo potřeba vysekat a urovnat. Potom bylo možno vysadit trávu. Nájem si modeláři odpracovávají třeba vybíráním kamení z okolních polí.

Kluci z Bratislavy (domnívám se, pokud ne, opravte mne prosím). Do Očové asi 200 km, ale až do Zvolena je dálnice. Stejně mi to přišlo daleko, ale to je možná rozdíl v přístupu k soutěžím mezi Čechy a Slováky.

Kluci z Prievidze (domnívám se, pokud ne, opravte mne prosím). Opravdu jsem za celý den neviděl jediný „kyselý ksicht“ (do zrcadla jsem se nedíval 🙂 ).

Ale copak se lze v takovém nádherném prostředí …

… a počasí škaredit? (Ano, šly po mě mouchy 🙂 )

Výsledky jako fotka.

Děkuji moc pánové a dámy, byla to skvělá sobota. A omlouvám se všem, na které jsem zapomněl, zejména startérovi a časoměřičům. Odjížděli jsme s pocitem obdivu a trochu závisti, a také s námětem k zamyšlení, jestli to s tou soutěživostí u nás někdy nepřeháníme, jestli v „honbě za body“ neztrácíme schopnost se radovat ze společnosti příjemných lidí v příjemném prostředí.

Poprvé (a bohužel naposledy) jsem létal na Slovensku v roce 2011 v Dubnici F5J, dávno tomu. Zajímavé je, že i v onom 12 let starém článku jsem sliboval, že si budeme muset výlet zopakovat. No, trvalo to 🙂 .

V Očové jsem měl protekci (asi jsem byl za „exota“ 🙂 ). Šlo o první soutěž F5L na Slovensku, startoval jsem z prvního startoviště v první skupině 🙂 . Ale létal jsem „blbě“, v každém kole jsem vyrobil nějaký „důvod ke zlepšení“. Koukám tu do lístečku: 1. kolo – čtyři minuty kvůli hroznému odhadu vzduchu. 3. kolo – velké zapichovací bum při přistávání, kvůli vytrženému motoru jsem na další let vzal „slajtku“ a nakopl ji při přistávání. Sýčka jsem opravil, ale chyby jsem vršil dál. 5. kolo – pozdní opakovačka, když jsem zase zkusil jinou stranu než houf. A ta přistávání, já je snad budu muset začít trénovat 🙂 . No nic, jako vždycky – počkejte příště 😀 . Stejně to byla paráda, užíval jsem si každý okamžik.

Přijel se na nás podívat Vojto Stupák, jehož blog je zdejším čtenářům známý. Jeho fotky ze soutěže jsou tady.

Honza
9. 7. 2023