V pátek mi volal Martin, že po poradě s Krakonošem překládá soutěž RCEV ze soboty na neděli. Měli jsme již od čtvrtku rodinnou sešlost v nedaleké Rokytnici nad Jizerou, takže jsme museli trochu upravit plány 🙂 . Krakonoš měl pravdu, neděle byla jako vymalovaná.
Uvítací výbor na hangáru. Je dobrý myší rok, odchovat čtyři mláďata se poštolkám podaří jen málokdy.
Před soutěží (a po ní také) nám to všem jde skvěle. Ráno bylo kouzelné, téměř bezvětří, bublinek spoustu.
Bez peněz na soutěž nelez 🙂 . Na sobotu nás bylo přihlášených 18, v neděli dorazilo 16 pilotů. Létali jsme ve třech skupinách pět kol.
S „ostrým“ létáním jsme čekali, čekali a čekali, až se vrátí rogalo. Nakonec Jarda rozhodl, že když neletí, poletíme my. Velký stroj se objevil v půlce první skupiny prvního kola, ale vše proběhlo v pohodě. Piloti dokončili let, uklidili pásky a „tříkolka“ klidně přistála. Jako vždy – vše záleží na domluvě 🙂 .
Vláďovo auto má vychytávku – lapač baterek. Mezi plechem a plastem je mezera tak akorát na štíhlou ruku. Stačila chvilka nepozornosti a baterka zmizela kdesi v útrobách blatníku. Naštěstí měl Vláďa zdroj náhradní.
Jirka D. je „nový“, ujal se ho Karel.
Postupně vítr zesiloval, brodit se řepkou 30 metrů k modelu bylo tak na 15 minut – brrr.
Občas se pilot a pomocník sejdou v kole oba jako piloti 🙂 .
Tady měl Karel „smůlu zaslouženou“…
… vrací se s modelem „uličkou hanby“ …
… druhou nulu „dostal“ za smůlu opravdovou – upadlou vrtuli (bohužel v řepce se hledat nedalo 🙁 ). Trochu předběhnu, i mne potkal na Brabenci jak problém technický, tak problém „optimistický“. Jsem optimista a bordelář, takže jsem si oba zasloužil, ale Karel je „pečlivka“, bylo mi Karla za vrtuli i druhou nulu líto. Což mě dále vedlo k zamyšlení, co je štěstí a co smůla. Jistě, máme v létání prvek náhodnosti (třeba počasí, nalosování), ale vždycky jsem měl dojem, že dělám dobrá a špatná, nikoliv šťastná nebo smolná, rozhodnutí. A dalším tématem pro diskusi je, zda máme škrtací kolo kvůli technice nebo kvůli přemíře optimismu 🙂 .
Vláďa se „sčuchnul“ s Jirkou T., ale nevím, jestli udělal dobře …
… Jirka musel mít založené ruce, aby ho to nesvádělo k brachiálnímu násilí 🙂 (ano, hyena jsem, to je za přejmenování kamáradogramu na sviňogram 😀 ).
Jirka nedělal chyby (tedy on je dělá málokdy) a létal i v silném větru naprosto spolehlivě jedno maxo za druhým, moc hezky se na to koukalo (dle přísloví kdo umí, umí, kdo neumí, čumí 🙂 ).
Kdyby se Limit nejmenoval Limit, tak bych ho asi chtěl…
… Django ovšem úplně stačí, když se to umí.
Nebo Tilie 🙂 . Martin šlapal Jirkovi na paty a ještě stačil „spolupořadatelovat“ …
… Jardovi a Karlovi. Sláva pořadatelům, vše fungovalo bez problémů.
Cessna modrobřichá z nedalekého Vrchlabí.
Láďa nadával jak špaček, prý co je to za Brannou, když neprší, nesněží a není okolo nuly 🙂 ?
Jirka byl z novopackého klubu nejlepší, však má také Django 🙂 , Petr skončil hned za ním.
Luborova vychytávka.
Z hořického klubu vyhrál Leoš, Petr doplatil …
… na výlet do obilí…
… Mirek zase pořád seřizoval. Po havárii se Tilii nějak pokřivil charakter 🙁 .
Hedvika připravila krtkův dost. V bláhové naději, že na mě zbude víc, jsem kluky marně přesvědčoval, že krtek žere žížaly a ponravy, takže krtkův dost dobře nemůže být z ničeho jiného 🙂 .
Těsně před koncem soutěže jsme museli udělat místo dalšímu domácímu obyvateli letiště.
Vyhlašování výsledků (viz též úvodní fotka), výsledky jako fotka z monitoru a na Stoupáku.
Martine, Jardo, Karle – díky za hezkou neděli, moc se mi u vás líbí!
Když jsem se před týdnem vracel z Roudnice, napadlo mě, že vyhrávat je nuda, že je skoro lepší být o něco vzadu, kdy má člověk motivaci ke zlepšování. Ano, bylo to rouhání 🙂 , ale vědomé. V prvním kole jsem letěl s Calvinem, motor „chcípl“ v 55 m. Nějak se mi povedlo to ulétat, ale namísto toho, abych pořádně vyšetřil příčinu a poté vzal druhý model (Django), uklidnilo mě, že motor na zemi spustit bezproblémově šel. Na zemi ano, ve vzduchu ne = nula ve druhém kole, když se mi vůbec nepovedlo odstartovat. Až doma jsem našel zlomený drát na přívodu k motoru, už je to opravené 🙂 . Následovala dvě „vybojovaná“ maxima, moc jsem si létání užíval. Druhou hrubku jsem vyrobil v posledním kole. Mám zásadu, že poslední kolo mám letět v houfu, abych měl soupeře pod kontrolou. Tedy, zásadu mám, ale snad ještě nikdy jsem se jí neřídil a pokaždé na to doplatil 😀 . I v neděli jsem se vydal na druhou stranu než ostatní a výsledek se dostavil. Inu dobře mi tak 😉 . Celková bilance je tedy tři krásné, památeční lety, jeden ostudný a jedna technická porucha. Celkem tedy přesně to, o co jsem si „koledoval“ – mám se v čem zlepšovat, počkejte příště! Třeba už v neděli ve Zlončicích.
Honza
19. 6. 2023
Ahoj,
konečně kvalitní čtení na vlnách internetu. Honzo, paráda.
K mojí vrtuli: skoro na den přesně, před dvěma lety (http://www.rcex.cz/?p=6301), na tom samém místě (nad tím samým polem) a také v posledním kole, jsem Alešovi přeseknul letadlo (dodnes mě to mrzí) svou novou, krásnou vrtulí VM – samozřejmě střet nepřežila. Koupil jsem si ji tenkrát z Hyperflight k vánocům, a odlétala jen pár startů.
Letos na jaře jsem poškodil Limita, a na opravu jsem potřeboval dlouhá uhlíková táhla dostupná jen na Hyperflight. A tak jsem si udělal znovu radost, tentokrát jsem si vrtuli obědnal i s kužel VM. Na trupu Limita naprosto dokonalé – odlétala dva lety v tréninku a tři v soutěži, a teď je i s kuželem v p……,
v poli nesklizené řepky.
Legrační je, že kdyby se ten můj poslední let (5:16, 82 m) i bez vrtule započítal, tak bych asi byl na třetím místě.
Ahoj Karle, děkuji za pochvalu. Ano, mohl jsi být třetí (přál bych Ti to), ale musel bys mít náhradní vrtuli v kapse (ta se totiž vyměnit smí, na rozdíl třeba od baterie 😉 ) a letět znovu. Ale hrát si na kdyby asi nemá cenu 🙂 , já si třeba myslím, že Tě o pódium připravil ten výlet přes celou oblohu, co skončil v obilí (taky to dělám, takže si myslím, že vím, jak k tomu došlo).
Nevím proč, ale mám nedůvěru ke kuželům, co drží na hřídeli jen pomocí červíků. Dělá se to tak, ale jako strojaři se mi to silně nelíbí.
Přemýšlel jsem o tom, jak jsi říkal, že „umíme lítat, ale neumíme závodit“. Možná by stálo za to, udělat vždy bezprostředně před letem „taktický plán“, určitě by pomohl eliminovat alespoň největší chyby (nebo zajistit výrobu nových). Co myslíš?
H.
Ahoj Honzo,
Parádní polítání parádní čtení. Užil jsem si to. Mně ke spokojenosti vždycky stačí aspoň 2-3 lety kdy od bodu odejdu s dobrým pocitem. Sem tam se to povede.
A kdyby bylo kdyby, u mne třeba kdybych nešel v posledním kole opakovat, tak … 🙂
Je to ale jen zábava, takže pohoda. Jen škoda materiálních škod Karla.
Sem si dnes půjčil endoskop, koukl vrchem do podběhu a kuk na baterku. Byla tam. Takže jeden šroub a vypadla mi do ruky = u mne beze škod.
Ten „taktický plán“ před startem by u mne tutově eliminoval chyby myslitelné, ale určitě vyrobil nové, fatálnější 😀
V.
Ahoj Vláďo, mám radost, že „beze škod“. A díky za pochvalu, trochu jsem se bál 😉 .
H.
Na „kdyby “ nehraju. Pointa je f tom, že Limit i bez vrtule a kužele – velký čelní odpor a posunuté těžiště, byl schopen porazit ostatní.
Tudíž je pro soupeře zbytečné příště v boji vzdorovati a měli by poslat letadla do žita (někteří mohou i do řepky). 🙂
To, že jsem vypínal ve stoupáku, je nepodstatný detail. 😉
Můj výlet přes oblohu do pole byl v podstatě správný. Šel jsem si pro stoupák po větru, našel ho tam kde měl být, stoupal jsem, ale míň než jsem si přál, nevydržel jsem psychicky a stoupák předčasně opustil. Zkrátka – lítat po větru se učím teprve letos a dělám školácké chyby. Podobně to udělal v posledním letu Jirka Tůma, ale von to umí a stoupák neopustil , to je to jak píšeš, že se na to hezky kouká…..
Ohledně strategické přípravy před soutěží a taktického rozboru před konkrétním letem – jsem pro.
Na soutěžičkách v Manušicích to můžeme zkusit. V podstatě jde o to nezávodit proti počasí, ale proti soupeřům – úplně jednoduché.
A jsme zpátky u toho mého posledního letu. Podle Honzovi teorie jsem měl letět s ostatními na konec dráhy. Ale já jsem houf opustil, a asi jako jediný našel stoupák.
A fčíl na to vymysli taktické zdůvodnění. 😀
Ahoj Karle,
asi bych Tě, jako váženého soupeře, neměl rušit při dělání chyb, ale mně se to jeví jinak.
Let do obilí: jak silný musí být stoupák, když odlétneš po 10 m/s větru (ve výšce) ve 130 m výšky půl kilometru po větru, aby jsi se dokázal vrátit?
Let bez vrtule: taky po větru, ale poskakování nad koncem letiště, vždy tak, aby se vrátit dalo.
Dále, „taktický plán“ by měl sloužit nikoliv k porážení soupeřů, nýbrž k eliminaci vlastních nesprávných rozhodnutí. Podle mě podle nějakého takového „předpisu“ jedeme všichni, má otázka je, jestli by nepomohlo to před letem „hodit na papír“ nebo alespoň vyslovit.
Když se vrátím k příkladu s letem po větru: síla stoupáku je statistická záležitost, někdy to vyjít může, někdy ne. Záleží, jakou míru rizika je pilot ochoten přijmout (samozřejmě vzhledem ke schopnostem svým i modelu, případně i s ohledem na soupeře). Řekněme, že odhadnu riziko na 50% (tj. jednou to vyjde, jednou ne). Pokud by nešlo o poslední kolo soutěže, kde ještě nemám škrtačku, tak bych do takového rizika nešel.
Ale možná jsem celý pomýlený já, nevím. Asi to budu muset zkusit a uvidím 🙂
H.
Když si přestanu dělat srandičky, tak by to chtělo trenéra, nezávislého na pomocníkovi.
Takového, co by tě z depa sledoval za letu, kontroloval dodržování strategie pro daný závod, po přistání vyhodnotil splnění plánovaných cílů a naplánoval taktiku na další let. Svým způsobem to děláme každý sám sobě, ale chtělo by to nezávislé oko a mysl.
A taky, náš vlastní úsudek je zkreslen emocemi po provedeném letu a než se mysl uklidní, už musíš letět znovu, tudíž i vlastní příprava na další let není optimální.
Podle mne opravdu špičkového pilota dělá schopnost rozhodnout se (správně) v posledním okamžiku či dokonce za letu pružně reagovat na situaci…
Plánování před startem je sice teoreticky fajn v takové obecné rovině, ale nakonec musíš stejně reagovat okamžitě. Příklad – plán říká, že se to pravděpodobně bude trhat na hájku kus vpravo po větru, tak poletíš tam. No jo, ale pokud se 30s před startem najednou stočí vítr doleva a je celkem evidentní, že se tedy právě něco trhá vlevo (nebo se dokonce objeví ptáci), tak na to prostě musíš reagovat. A top piloti dělají právě tohle…
Kluci, já mám pocit, že nejsem schopen vysvětlit, co myslím „taktickým plánem“. Má představa je „něco“, co zabrání konání, které je v dané situaci zjevně nerozumné. Nápad mám, vyzkouším a uvidím.
Věřím, že špičkoví piloti se umí správně rozhodovat intuitivně, ale zároveň se trochu obávám, že to není případ ani jednoho z účastníků této diskuse 😀 .
H.
Tak nějak intuitivně se domnívám, že máš pravdu 😀
Já si ale nemyslím, že je na místě pojem intuitivní. V řadě případů je to spíš o rychlosti vyhodnocení celkem exaktního úkazu – stočení větru, pták, fáborek v depu a tak…
A pak za letu o schopnosti reagovat na chování modelu a případně těch okolo.
Zase z toho prosím nedělej duchařinu, ono je to ve své podstatě často fakt docela konkrétní…
Už nemusím nikam jezdit, stačí když si přečtu report.
Piš barde.
Ahoj Ivane, dík 🙂 , ale stejně bych Tě raději viděl osobně. H.