První letošní „oficiální“ soutěž RCEV v Hořicích bych označil jako velmi tradiční – tradičně větrná, tradičně výborně zorganizovaná, tradičně hojně obsazená a také s tradičními vítězi. Jediné, čím se vymykala navyklému uspořádání, byla kantýna 😉 .


Deštivé ráno, zamračená obloha, zima – a kdo nezaplatí, dostane kladivem 🙂 . Organizaci Petr zvládá na jedničku a, teď o několik hodin předběhnu, …

… létání na „dvojku“ 🙂 . Při všech těch starostech s organizací obsadil, skoro bych řekl také již tradičně, druhé místo.

Nástup byl ještě trochu „chladný a vlhký“, ale oblačnost se již rozpouštěla, o to více však zesiloval vítr. Třicet osm pilotů, pět skupin po osmi startovištích, šest kol, zakázané prostory, upozornění na správný firmware (bez nemožnosti znovu zapnout motor), jury a start prvního kola v 9:30 🙂 . A ještě vzpomínka na Mirka Kotulu a Standu Perkoviče 🙁 .

Když na soutěž přijede Radek, létá se už jen o druhé místo – také taková tradice 🙂 .

Radka s Petrem doprovodil na stupně vítězů nenápadně, ale účelně létající Petr Semerák…

… zatímco jiní předčasně přistávají, Petr stále zírá na oblohu 🙂 . Blahopřeji vítězům.

Startuje Jirka M. (kde je Máša?) …

… a přesně přistává (tuto fotku jsem mu slíbil 🙂 ).

Ono totiž přistát tak, aby dosáhla páska, nebylo kvůli větru vůbec jednoduché. Kdo si chtěl zajistit pozornost publika, vydal se s termikou po větru.

Jirka T. byl jedním z mála, co si troufal i po větru, je také jedním z mála těch z mála, co pro model pěšky nikdy nemusel 🙂 .

Jirka M. měl smůlu smůlovatou, když v pátém kole rozbil model po ztrátě signálu a skončil těsně pod stupni vítězů. Naštěstí to byla jediná „totálka“ v soutěži.

Soutěž měla spád, ale více skupin znamená, že je čas na „hloučky“. Mně to tedy moc nevyhovuje, mám pocit, že se flákám – nelétám, nenašeptávám, nefotím, jen krafám 🙂 .

Pavel na „kapitánském můstku“ měl sotva čas na svačinu 🙂 .

Django tým se neustále rozrůstá a už nejezdí jen do Manušic 🙂 .

Nejvýše skončil Aleš, na pátém místě (lituji, že jsem mu do auta nenainstaloval odposlouchávání, určitě se cestou domů naparoval 🙂 ). Nejvíce ovšem oceňuji jeho dynamický styl (a to v sobě měl dva Ibalginy).

Vláďa nelétal špatně, ještě musí zapracovat na přistání couváním 🙂 .

„Pípání“ před startem…

… Jirkovi dobrou náladu NIKDY nezkazí!

Míra útočí na bod …

… a usmívá se, protože ví, že přistát do vysekaného byl úspěch 🙂 .

I když někdo dokázal i ve větru bod přelétnout.

Všimněte si pytle v pozadí, čtvrtá zatáčka musela být na konci vysekaného pruhu (tj. asi 5 m za bodem).

Ani takovéto přistání však nebylo netypické 🙂 .

Profíky ovšem nic nerozhodí (Petr H.).

První hořické depo (Mirek, Marek, Radek – hezky se to rýmuje 🙂 ) …

… druhé hořické depo – Petr a Leoš.

Mirek K. zjistil poruchu Djanga a vytáhl „dýhového“ Oriona. A nelétal špatně, i jednu „1000“ získal.

Ivův lehoučký konstrukční model neměl panující povětří vůbec rád.

Tedy, mě nejvíc překvapilo, jak přes zimu Jenda vyrostl 😉 , snad ho táta u letadel udrží.

Karel začal létat vloni a pomalu postupuje vzhůru, držím mu palce. Mimochodem, slíbený odkaz na diskusi o plovoucí výškovce a tradičním uspořádání.

Franta poprvé na oficiální soutěži. Létat umí, jen musí dávat pozor na výzvy ke startu. Naštěstí v Hořicích se čeká 🙂 .

I Tomáše W. jsem s „malým“ viděl poprvé, i když je ostříleným pilotem F5J.

Tomáš H. je svůj, na zemi i ve vzduchu, líbí se mi to.

Soutěž bylo nutné kvůli vodě přerušit jen jednou, na poslední kola bylo krásně.

Na ceremoniál bylo třeba chvilku počkat a vystavené ceny chránit před navlhnutím.

Diskuse na Stoupáku (včetně výsledků).

Blahopřeji vítězům a děkuji hořickým za hezkou sobotu.

„Kantýnový“ dodatek

Po soutěži jsme ještě chvíli pokračovali – loučila se s námi dlouholetá „paní kantýnská“ Eva…

… nezbývá než doufat, že se i Míra „Elektronek“ (vlevo), takto nový velitel maringotky, také jednou dopracuje k výbornému guláši 🙂 .

Slavili jsme asi do půlnoci, také nočním létáním padákového křídla. Bylo to jako obvykle moc prima 😉 .

Poslední let
Rozhodl jsem se, že přemístím Castora do zálohy. Už mě přestalo bavit ho neustále spravovat, ostatně po 11 letech má už nárok. V pátek před soutěží jsem obnovil jeho letuschopnost vyrobením nových ovládacích pák ocasních ploch. V sobotu ráno jsem potom rozhodl, že s ním soutěž na rozloučenou odlétám.

V prvním letu jsem zjistil, že „nemám trim“, byl na doraz a pořád to bylo málo, model jsem tak musel držet na páčkách. Pro druhý let jsem posunul neutrál a bylo to lepší (alespoň z hlediska ovládání). Pro třetí a čtvrtý let jsem žádal o výjimku – klidně bych v deseti minutách stihl lety tři 😀 . Teprve poslední dva lety byly podle mých představ – pomohly mi vyšvihnout se na „druhý papír“ 🙂 , Castor se tedy neloučí s ostudou.

Mám model pořád rád, ale udržet ho v provozu už by vyžadovalo příliš mnoho práce, přebrousit a nalakovat křídlo a vyměnit serva za nějaká bez vůlí bych asi ještě skousl, ale novou gondolu a ocasní plochy už se mi dělat nechce. Děkuji, ArtHobby.pl.

Honza
24.5.2021