Když zavítám do místa, kde mají letecké muzeum, prostě tam musím :-). Toto se jmenuje (v překladu) Muzeum letectví Západní Austrálie a nachází se v Bull Creeku nedaleko Perthu.

Muzeum tvoří dva hangáry (či spíše výstavní haly) v obytném areálu, v němž bydlí (asi) bývalí příslušníci Královského australského letectva (Royal Australian Air Force, čili RAAF). Hlavními chloubami muzea jsou Avro Lancaster a Consolidated Catalina, ale exponátů je celkem 30 – strávil jsem tam asi 3 hodiny 🙂 a udělal asi 250 fotek. Ty zajímavější z nich jsou níže.

Catalina je dominantou první haly (překáží v každém záběru :lol:). Za války hydroplány startovaly k hlídkovým letům z Labutí řeky (viz předchozí příspěvek), neboť Indický oceán mohl být pěkně divoký. Tento konkrétní stroj prý dlouho sloužil jako poutač na rychlé občerstvení kdesi v USA, ale nadšencům z Austrálie se jej podařilo získat pro muzeum a zrenovovat.

Stroj je opravdu jako nový, ale prý je kostra zkorodovaná, do letuschopného stavu prý zrekonstruovat už nejde.

Podvozek – stále dle US patentu 1,859,624 pana Grummana, který stál u zrodu slavné firmy. Totiž, to bylo tak: americké letectvo chtělo letadlo se zatahovacím podvozkem a žádalo, aby Grumman patent prodal Curtissu a Boeingu. Když odmítl, dostal objednávku na vlastní stroj FF-1 a bylo to :-). Původní Catalina byla čistým hydroplánem, obojživelníky byly až pozdější verze.

Boční střeliště …

… a zadní kulomet. Catalina byla hlídkový stroj, největší zbraní byla nenápadnost, ale půlpalcový Browning byl nejlepším leteckým kulometem své doby – i když stejně bych raději seděl ve stíhačce.

Stabilizační plovák, za letu tvoří okrajový oblouk křídla.

„Maketa“ Hurricanu v měřítku 5/8. Bývalý mechanik RAF se vrátil domů do Austrálie a protože se mu stýskalo, postavil si „ultralajta“.

De Havilland Moth Minor a nad ním „Nebeská blecha“ (ty jsou taky rozlezlé všude – v každém leteckém muzeu mají alespoň jednu :-)). De Havilland měl mezi světovými válkami v podstatě monopol (alespoň v anglicky mluvícím světě) na lehká sportovní letadla a Moth Minor mi vždy připomínal naše „bety“.

Možnost sklopit křídla pro přepravu a skladování se také zdá být charakteristickým rysem letadel se značkou DH. Povšimněte si velkých vztlakových klapek, které otočení křídla okolo zadního nosníku umožňují.

Poválečné přebytky (myslím po 1. světové válce) vedly i k rozvoji civilního letectví. Jsou známy civilní modifikace SE-5 i Camela, o bombardérech nemluvě. Bristol Tourer je modifikací dvoumístného stíhacího „Bristfita“ F.2B Fighter. „Žbrdlinková“ konstrukce je nádherná.

Prostor pro cestujícího (prosím s A380 nesrovnávat), jde o první dopravní letadlo v Západní Austrálii.

Reklamy byly důležité už tenkrát.

Kapotáž motoru (kdyby někdo chtěl stavět maketu ;-)).

A ještě pohled z druhé strany. Imatrikulace byla těsně po válce ještě „anglická“ (G-Axxx). Napravo je vidět ocas Camela a nalevo Demoiselle.

Podvozek Sopwith Camela (repliky). „Velbloud“ prý zabil 30% pilotních žáků. Adept na stíhacího pilota přiřazený ke Camelům měl údajně na výběr ze tří možností – buď se zabil nebo se z něho stal uzlíček nervů děsící se každého dalšího startu nebo stroj ovládl, létání ho bavilo a stal se postrachem nepřítele.

Tato replika Demoiselle má zajímavou historii. Původní vzor zkonstruoval Brazilec Santos de Dumont myslím v roce 1911. Pro natáčení filmu „Báječní muži na létajících strojích“ (Those Magnificent Men on Their Flying Machines) byla postavena létající replika, kterou později muzeum získalo. Původní majitel měl však jiné záměry a stroj si vyžádal zpět, proto jeden z příznivců muzea postavil repliku novou.

Cirrus Hermes. Mně ta strojařina připadá naprosto úžasná.

Wright R-3350 z Lockheedu Constallation. „R“ znamená radiální, či hvězdicový, motor, číslo je potom zdvihový objem v krychlových palcích (tj. asi 55 litrů). Motor byl kompoudní, to znamená, že turbodmychadlo poháněné výfukovými plyny stlačovalo vzduch do motoru a přebytek výkonu turbíny se ozubeným soukolím převáděl na výstupní hřídel vrtule. Úžasně komplikované, ale buďme shovívaví – byl to vrchol vývoje pístových motorů.

Na jednom z prvních proudových motorů vyniká právě jednoduchost, kompresor, spalovací komora, turbína. Ve srovnání s Wrightem je to vlastně jen „trochu větší“ turbodmychadlo, složitost pístů, ventilů, vaček a ojnic odpadla. Kdesi jsem četl, že jedním z důvodů, proč Německo za WWII přecházelo na proudové stroje, byl i nedostatek kvalifikované pracovní síly. Pro výrobu hvězdicového BWM 801 bylo potřeba 2800 hodin, na proudový Jumo 003 stačilo 800. S tím souvisí i spolehlivost, přechodem letecké dopravy z pístových motorů na proudové se nehodovost snížila mnohonásobně. Ale stejně mám raději klasická letadla než roury :-).

„Neviděl jsem důvod, proč by si kdokoliv s několika dobrými nástroji a šikovnýma rukama nemohl postavit letadlo, které by ho dokázalo odnést na stejná místa jako Cessna nebo Piper.“ (Jim Bede)
Prototyp vzlétl 12. září 1971 (to už bude 41 let?), stavebnice BD-5 stála 2100 USD a postavil letadlo zabralo 3000 hodin. Prý firma dostala 4000 objednávek.

První letadlo navržené celé v Austrálii – CAC Wackett (CAC je zkratka Commonwealth Aircraft Corporation a Lawrence Wackett byl konstruktér). Přesně takové stroje mám rád, jednoduché, od pohledu létavé a s hvězdicovým motorem :-).

Trubková konstrukce trupu.

Pitotka a podvozek.

Klasika konce 30. let.

Vstup do druhé výstavní haly s dominantou. Je zajímavé, že když jsem se ptal několika lidí na cestu, někteří nevěděli, kde muzeum je, ale všichni zmiňovali Lancastera.

Avro Lancaster Mk. VII – křídlo s RR Merliny. Dole je vidět velký monitor, na kterém neustále běží záběry z létání s Lancastery, jak z venku, tak z kabiny.

Každý správný bombardér musí mít „nose art“, co jsem si stačil všimnout, tak „holky“ měli spíše americká letadla než britská.

Kabina je úzká, určitě užší než v autě. V bublině je kloub natáčení střelecké věže.

A ještě pohled na druhé křídlo Lancasteru a přídě Ansonu a Dakoty.

Pumovnice Lancasteru s malými „kousky“ …

… a zde jeden větší (Grand Slam, či „zemětřesná“ bomba).

Klasika – Supermarine Spitfire, zde ve verzi Mk. 22.

Malinké „nožičky“ působí z tohoto pohledu až nepřirozeně. Mně se Spitfire moc nelíbí, jsou hezčí stíhačky ;-), ale v anglicky mluvícím světě se stal ikonou. Ostatně, to samé se dá říci i Lancasteru, jsou hezčí bombardéry (a zase ;-)).

Dinghy, aneb záchraný člun. Tento jednomístný nafukovací člun byl určen pro posádky jednomístných letadel a pilot si jej nesl s sebou jako padák (u větších letadel byl člun upevněn k letadlu). Dostat se dovnitř prý nebylo nijak jednoduché, ale pokud se to pilotovi povedlo, měl velkou šanci na přežití, tedy než ho našel hydroplán nebo loď.

Proudový koutek – Aermacchi MB 326H a English Electric Canberra Mk.20.

Na uložení motoru Canberry lze názorně demonstrovat vývoj. Zpočátku se konstruktéři domnívali, že osa tahu motoru musí procházet osou křídla, podobně jako u vrtulových strojů. Motor uložený uprostřed křídla však představuje vážné pevnostní problémy, protože pásnice nosníku musí motor obcházet shora a zdola. Pevnostní problémy postupně převážily aerodynamické výhody a dnes se motory podvěšují pod křídla.

Dvoumístný cvičný De Havilland Vampire T.35A.

Kabina Vampiru.

Většina pilotů, navigátorů i střelců britských bombardovacích posádek se školila na Ansonech (zde Avro Anson Mk.I). Stroj byl klasické dřevěné konstrukce.

V muzeu je popsána a fotograficky zdokumentována kuriózní nehoda, kdy se jeden Anson posadil za letu druhému na záda. Posádka spodního letadla a navigátor z horního stroje se zachránili na padácích, pilot druhého stroje však zjistil, že kombinaci lze ovládat a protože motory spodního Ansona pracovaly, dovedl soustrojí bezpečně na zem. Oprava prý nebyla příliš náročná a oba stroje nadále létaly (obrázek na wikipedii).

Zatahovací podvozek a chladič oleje vyčnívající z motorového krytu.

Vrtule z létajícího člunu Short Sunderland. Mě zaujal reduktor Herculesu, normální „planetovka“ :-).

De Havilland Tiger Moth, pravděpodobně nejrozšířenější dvouplošník na světě (a dodnes létají – viz předchozí příspěvek).

Klasika z nejklasičtějších, Douglas C-47 Dakota.

Toto je vojenská transportní a výsadková verze …

… jak dokládají sedačky a lehátka.

Na tento stroj jsem se těšil ze všeho nejvíce – CAC CA-16 Wirraway Mk. III. Jde o australskou modifikaci známého Texanu firmy North American. Australané hledali cvičné a lehké bojové letadlo, které by mohli vyrábět v licenci, které by pozvedlo australský letecký průmysl na vyšší příčku a které by přitom nebylo příliš technologicky náročné (hezky, i když se silným ideologickým nánosem minulého režimu, je to popsané v „Triádě“, která vyšla v roce 1988 (ISBN 28-084-88 05/167).

Navzdory slabé výzbroji 2 pevných a jednoho pohyblivého kulometu 7.7 mm a o 160 km/h menší rychlosti, než mělo Zero, Australané proti Japoncům wirrawaye nasadili i ve stíhací roli (nic lepšího nebylo). Do dějin vstoupil především 20. leden 1942, kdy se 100 japonským bombardérům a 20 stíhačkám útočícím na novoguinejský přístav Rabaul postavilo 8 wirrawayů. Na letiště se v použitelném stavu vrátil zpět jen jeden. V pozdějších fázích války se wirrawaye osvědčily jako pozorovací a bitevní stroje, prý létaly z mýtin 40×10 metrů.

Podle mě nejkrásnější letadlo v muzeu :-).

Podvozek, klapky a chladič oleje.

Palivová nádrž.

V muzeu je spousta plakátů, přístrojů, dokumentů. Zaujalo mě vyšetřování nehod licenčně vyráběného Bristolu Beaufort. Prý za 18 měsíců došlo k asi 140 nevysvětlitelným nehodám, kdy stroj náhle přešel do střemhlavého letu, který nebylo možné vybrat. Až když se podařilo jednomu zkušenému pilotovi s notnou dávkou štěstí podařilo přežít, mohla být závada odhalena. Údajně docházelo k praskání čepu závěsu trimovací klapky na výškovce, což vedlo k náhlé a naprosté ztrátě výškového řízení. Po konstrukční úpravě nehody ustaly.

Kontrolní panel z Fokkeru Friendship. Aby pilot na nic nezapomněl, musel po provedení úkonu přesunout příslušný „šoupák“. Budu si muset také něco takového pořídit pro své létání.

Tento panel visel na stěně, ale nevím z čeho je. Napadl mě T-28 Trojan, protože na jedné fotce je model tohoto stroje, ale spíše ne, protože panel je plochý, ne zakřivený. Pokud máte někdo lepší nápad, prosím napište. Napravo pod znakem je víčko s nápisem 28V DC, nalevo nad znakem víčko s nápisem HTO (asi) Fluid Tank.

Honza
8.9.2012