Hora Mt. Wellington (myslím 1244 m), která je dominantou Hobartu. Tasmánie je svět sám pro sebe, i sami kontinentální Australané připouštějí, že Tasmánie jako by ani k Austrálii nepatřila. Většinu ostrova pokrývá „prales“, nejde o kulturní, udržovaný les jako u nás. Většina stromů je stálezelených a jak je vidět ze žluté barvy kvetoucích eukalyptů, jaro se blíží, i když na Wellingtonu je ještě sníh.


Zde jsem si zavzpomínal na létání – stoupák nasál ptáky ze širokého okolí, ten velký se zdá být orlem klínoocasým, ostatní jsou vrány. Stoupák byl hodně silný a úzký, ptáci kroužili na rychlosti, něco takového jsem ještě neviděl.

Remorkéry na řece Derwent.

A toto už je řeka Labutí (Swan River), asi 2500 km od Tasmánie, na západním pobřeží Austrálie. Krásně čistá a průhledná voda. Austrálie je vůbec příjemné místo k žití. Žádný nebo jen málo průmyslu, čisté životní prostředí, všude spousta místa. Na druhou stranu je tam ale draho – o dost dráže než třeba ve Velké Británii. Dle mé „ekonomické teorie“ za to může příliv peněz za licence k těžbě ropy, plynu i rud. V novinách jsem zahlédl článek, že příjem z koncesí je zhruba dvakrát vyšší než příjem z DPH (v Austrálii nazývané GST – Daň za zboží a služby, 10%). Protože peníze z koncesí jsou vlastně „bezpracné“, nejsou podložené žádnou skutečnou hodnotou a proto jen zvyšují cenovou úroveň. Nejsem ekonom ani amatér, ale stejně je tomu i v Norsku a dalších ropných velmocech. Kdyby mi to uměl někdo vysvětlit, byl bych rád.

Hned vedle nového mostu stál původní dřevěný „trestanecký“ most (Old Traffic Bridge), prý nebyl moc dobře postavený, takže po otevření v roce 1866 jej kvůli obavám z bezpečnosti zavřeli v roce 1890, po přestavbě sloužil znovu v letech 1908 až 1939.

Ústí Labutí řeky tvoří přirozený přístav, ty záoceánské lodi jsou nepředstavitelně obrovské.

Podél řeky je jeden velký park, s marínami, obytnými domy, hřišti, běžeckými tratěmi, plážemi pro koupání a … spoustou ptáků (už jsem říkal, že mě zajímá vše co létá?). Párek kormoránů (asi kormorán černobílý) a volavka (jaká – pokud je to vůbec volavka – se mi určit nepodařilo) slunící se na molu.

Nejhlučnější ptáci jsou loriové (lori mnohobarvý), živí se nektarem z květů eukalyptů. Létají vždy v párech a „řvou jako paviáni“.

Kakadu havraní. Mají opravdu siluetu jako havrani, včetně prstových letek. Sice chráněný, ale prý je místní střílejí, protože jim ozobávají ovocné stromy a k tomu létají vždy ve skupinách. Vedle černého „kabátu“ mají oranžový ocas, který za letu krásně září.

Kookaburra, česky ledňák obrovský. Máme je v děčínské zoo a já mám rozestavěný model stejného jména, měl bych se do něho zase pustit.

Kakadu růžový. Taky škůdce (v Česku za 50000 :lol:).

Indický oceán.

Jeden jede za prací, druhý za zábavou 🙂

Trajekt na ostrov Rottnest, výletní cíl nedaleko pobřeži. Auta tam nejsou, zato prý vám půjčí kolo, cyklistickou přilbu však máte mít vlastní.

Bleší trh. Je úžasné vidět, co všechno lidé kupují a prodávají, ale můj dojem byl, že to dělají především kvůli atmosféře a vzájemnému setkávání.

Stálé podnebí bez soli a koroze svědčí i automobilovým veteránům. Rolls Royce důstojnost neztrácí.

A veterán letecký – Tiger Moth (je hóóódně daleko, proto ta fotka nestojí za nic, jen jako „důkaz“).

Loučení se Západní Austrálií – šel jsem nadrobit zbytky chleba rackům.

Ještě pár všeobecných postřehů:
– Většina Australanů, alespoň z těch, které jsem potkal, jsou emigranti, rodiče a sourozence mají v Anglii, Holandsku, Číně apod.; pro mě je to výhoda, nikdo se nepozastavuje nad mým přízvukem :lol:,
– toalety mají označené jako „male“ (samec = pánové) a „female“ (samice = dámy),
– do práce se chodí v pracovním již z domova, na letišti tak lze potkat lidi v „montérkách“ s pracovními botami a přilbami (zdálo se mi, že některé lety jsou „dělnické“, kdy se létá na 1500 km vzdálená ropná pole),
– hlavním jídlem je večeře, obědem je většinou nějaký sendvič,
– firmy platí zaměstnancům kávu, čaj a mléko,
– čaj a káva je k dispozici i v hotelových pokojích, i lednička a mikrovlnka.

Sydney, „koutek“ velkých ptáků Airbusů A380 a Boeingů B747.

Dostat do vzduchu 400 tun není legrace, ona taky stoupavost těchto obrů je po startu srovnatelná spíše s turbovrtulovými stroji, „malé“ Airbusy a Boeingy jsou nad koncem dráhy minimálně 2x výše. Vzletová rychlost proudových dopravních letadel se mi zdála být okolo 250 až 300 km/h, přistávací je o něco málo nižší, taky jsou o spotřebované palivo lehčí.

Jakmile jedno letadlo odlétlo, ihned tahač přitáhl další stroj. Mně se Boeingy stejně líbí víc než Airbusy, ale co se komfortu cestování týká, je Airbus výrazně modernější.

Sbohem Sydney, snad se jednou dostanu i do města, letiště už znám :-).

Námořní zkoušky té „naší“ lodi mají začít v půli listopadu a měly by se stihnout do Vánoc. Uvidíme ;-).

Honza
8.9.2012