RCEV Nová Paka – 14. 8. 2021


V polovině srpna vždycky Nová Paka. Ve městě pouť, na letišti piloti RCEV. Zleva – Django New, kšiltovka, doping, brejle, letenka a pilot Vláďa „Clouseau“ 🙂 .


Rozpis, letenky, kasička a tradiční novopacké (vlastně tuzemské) přivítání.


Hořičtí piloti chodí trénovat už v pátek. Za úspěch bylo možné považovat již to, že jsme přijeli včas 😉 . Petr si ráno pohrával s dráty, ale do ostrého startu vše celkem v pohodě zapojil.


Nástup. To, že jsem vytvořil losovací matici má alespoň jeden pozitivní důsledek – pořadatelé (Petr) se omlouvají, že ji nepoužili 🙂 . Za mě je to v pohodě i bez omluvy, kluci. Jsem rád, že pořádáte a že mohu přijet, a na nalosování stejně nezáleží!


Mirek skládá Tilii…


… startuje …


… bojuje s návratem do kopce a proti větru …


… ale připletl se mu do cesty strom. Inu pták má hnízdit 🙂 . Dopadlo to dobře. Nejprve přijela plošina, ale nedosáhla. Místní piloti (ultralajtů) měli v hangáru žebřík a jeden odvážlivec pro model vylezl, navzdory nesouhlasnému křiku jednoho pilota, že je to topol a na topoly a osiky se neleze 🙂 . Po soutěži jsme ještě jeli k Mirkovi domů, pomáhal jsem mu nastavovat vysílač JR XG14E – trvalo mi, než jsem pochopil logiku softwaru, a za svou tupost jsem byl nezaslouženě odměněn medem a vínem – děkuji.


Když přijede Radek, létá se o druhé místo. Ale měl namále – jednou přistál 71 dlouhých kroků od bodu 🙂 .


O vítězství se Radek s Aničkou do poslední chvíle přetahoval s Jirkou a Mášou …


… někteří psi by měli mít křídla. Mimochodem, vypadá to, že k dobrému výsledku je potřeba mít s sebou na letišti pejska 🙂 .


Vláďa se spřáhnul s Karlem. Pilot a pomocník musí být naladění na stejnou notu, jinak nefungují jako tým, což je velká nevýhoda.


I modely mají stejné.


Podmínky byly obtížné, piloti i pomocníci museli být soustředění po celou dobu letu. Maximum bylo potřeba si odpracovat.


Klobásky, pivo, káva, limonáda – zajišťovaly Ondrovy babičky.


Hedvika považuje za svou povinnost přivézt na závody buchtu. Piloti už si zvykli a dožadují se 🙂 .


Náš neformální tým tvořil Petr…


… Jirka a já.


Petr létal 4 kola skvěle, ale potom buď vystřízlivěl, nebo mě začal jako pomocníka poslouchat 🙂 a vyrobil dvě škrtačky 🙁 .


Obdobně se bohužel vedlo i Jirkovi, nepomohla ani výměna pomocníka 🙁 . Mrzelo mě to. Ale fungovali jsme jako tým dobře, dokonce jsme vymysleli „štafetu“. Pilot přistává daleko po větru, pomocník odkládá stopky, obouvá body a běží pro model. Z depa vybíhá i třetí člen a protože to má k modelu blíž, je u něho první. Probíhá výměna názorů: „Nech to bejt“. „Já ho viděl první“. „Dobře, ty křídla, já trup.“ 🙂 .


Petr N. už má taky Django…


… ale také potřeboval běžce …


… Petr už by házel, ale ještě je potřeba nastavit přepínače 🙂 .


Zdendu jsem ještě neviděl bez úsměvu. A nejlepší pomocník je manželka (tedy, ehm, když pilota nedoprovází … viz výše, Hedvika se mnou chvíli nemluvila, když jsem tuto myšlenku vyslovil celou 🙂 ).


A stejně je to naše hraní kolektivní sport 🙂 .


Počasí bylo termické, toto je dospělý Duo Discus, přelétali nad námi i paraglidy, ale nás zajímá především termika přízemní.


Konec, poháry mají originální misky z uhlíkového kompozitu 🙂 . Tradiční cenu paní Gagarinové získal Renda za celkem průměrných 244 m 🙂 . Výsledky jako foto a na Stoupáku.
Diskuse na Stoupáku.

Já šel do soutěže s tím, že chci vyhrát soutěž v přistávání – nepovedlo se 😉 , ale i tak jsem byl spokojený. Největší nervy jsem měl ve 4. kole, kdy byl model ve třetí minutě 500 m vysoko, navzdory úsilí dostat ho do viditelnější letové hladiny vystoupal ještě do 582 m, což je asi můj soutěžní rekord. Poprvé jsem s Djangem sestupoval na brzdách a když jsem křídlo se záporným vzepětím konečně uviděl (nemám klapky, jen nahoru vyklopená křidélka), zděsil jsem se. Ale model vydržel, uf 🙂 .

Kluci novopačtí, díky moc za vydařenou soutěž, a ostatním připomínám, že za 3 týdny je na stejném letišti MČR v kategorii RCEV. A nashledanou příští sobotu v Manušicích 😉 .

Honza
15.8.2021

Komentáře: 4

  1. Moc děkuji Honzovi za krásnou reportáž, a novopacké partě za parádní soutěž.
    Páni, já se chlubívám že mám brýle vybírané na vzdálenost 300metrů, ale 600 ……Honzo, co fšechno jsi v té výšce viděl? 🙂

  2. Karle, děkuji za pochvalu. Neviděl jsem nic 🙂 , bál jsem se o model. Mám vyzkoušeno, že má komfortní výška je nějakých 400 m, potom už mi „flatrují nohavice“, ale tentokrát nabírání výšky šlo strašně rychle. Než mi došlo, co se děje, bylo opravdu zle. Navedl jsem model pod mrak, aby byl lépe vidět, ale pořád tahalo nahoru. Takže jsem nastavil rychlost a letěl na „druhou stranu oblohy“. To trochu pomohlo, viz sešup mezi 6:00 a 7:00, ale pořád to bylo málo. V 8. minutě došlo na ty brzdy, to už jsem vyloženě panikařil 🙂 , že nestihnu přistát. Mám památeční let 😀 .
    H.

  3. Ten nesouhlasící pilot jsem byl já, zatímco jsem se soukal do lezeckých kalhot a sedáku. Žebřík měl být opřený o kmen, abych na něm nemusel tak hamtat nad místem, kde do něj jsou dvě díry od datla. Opřít ho o konce větví (asi 3,5 m od kmene) a vylézt na vršek-nebylo mi dobře, když jsem to viděl, protože už se pode mnou lámaly tlustší větve na zdravější osice…
    Každopádně to skvěle skončilo, resp. nedopadlo, protože žádný dopad se nekonal 🙂

    První čtyři kola se lítalo fakt krásně a relativně nebo úplně snadno, i když ty nejlepší stoupáky vyšly na jiné než moje skupiny. Pak někdo vypnul termiku a začalo foukat 3-7 m/s, takže rozumně nalítali jen ti nejzkušenější a stejně jsou tisícovky za 6-7 minut ze 170 metrů…

    Já po několika půlodpoledních čisté frustrace na cvičné loučce podobně na hřebínku nad krajinou lítal trochu na jistotu (zbytečně vysoko) a hodně na blbost, protože jsem zaběhl nový pohon v Djangu, které má teď dvojnásobnou stoupavost a diametrálně jiný odpich při přidání plynu a já to pořád nemám zažité, takže stoupání krotím a stejně mám místo 110 těch metrů 170 a o kus dál než jsem byl zvyklý, takže pak nemám odhad na vzdálenost na blízko a přistávám zbytečně brzo…
    Nastoupat 400 nebo 500 během čtvrté minuty fakt nebyl problém, já po nedávné zkušenosti dával celou odtokovku nahoru už kolem 300 a prchal už kolem 400 metrů, stoupáky měly od 300 metrů nahoru 3-4 m/s a na půl minuty se zamyslet znamenalo být o sto metrů výš a dostávat se dolů byla seriózní práce. Místy se to na krajích komínů hodně vařilo, dvakrát jsem opatrně hledal a nevěděl, jak vlastně letím, protože při snaze zůstat „někde u kraje“ mne to přehodilo do boku přes křídlo na záda…
    S větrem jsem se moc nepopasoval, tyhle podmínky prostě neumím-a tak jsem vyrobil dvě totální škrtačky a resultující propadák.

    Honzo, gratuluju k bezmotorovému Gagarinovi a hlavně návratu, nad 500 na oči s vlastní rychlostí rozložitelnou dvaapůlmetrovkou vážně končí legrace.

    1. Ahoj Franto,

      díky za doplnění.

      Na Gagarina jsem neaspiroval, podle mě byly některé modely ještě výše 🙂 , asi Brďasi, kluci mají oči rysí 🙂
      H.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přidejte obrázek (JPEG only)