Předpověď slibovala vítr – a příroda slib dodržela v míře vrchovaté 🙂 . Ačkoliv se na soutěž RCEV v Hořicích přihlásilo 19 pilotů, nakonec nás létalo jen 13, přičemž Béda Koros přijel, ale létat si netroufl.
Ráno se neslo ve znamení „kam s ním“ – kolik olova pojme „vytuněné véčko“ 🙂 . Co jsem zjistil, tak do asi 150 gramů. Zvětšená hmotnost má ale i nevýhodu, která se v Hořicích ukázala být dosti zásadní – snížený dostup, ale o tom dále.
Zima byla veliká, naštěstí v Hořicích mají skvělé zázemí, včetně ochotných paní kuchařek a teplé kávy – stála se fronta 🙂 .
Trochu problémů dělala jen netěsnící benzínová hadička elektrocentrály, alespoň mám fotku hlavního startéra Pavla a jeho syna, který obsluhoval počítač.
„Řediteloval“ (a k tomu skvěle létal) samozřejmě Petr. Startovní rozpis vypadal jako noty na buben, protože na původně přihlášených 19 lidí bylo při třech skupinách potřeba 7 startovišť. Byly proto skupiny, v nichž letěli jen 3 piloti, v jiných 6 🙂 . Na omluvu přihlášených a nepřibyvších pilotů je snad vhodné uvést, že v noci se přes kraj přehnala fronta, která způsobila škody, jejichž náprava nesnesla odkladu.
Mirek měl jako hlavní stroj připraveného AH Oriona, ale směrovka nevydržela sestup z tréninkového (to byla i termika 😉 ) letu. Do soutěže tedy nastoupil se stylově dováženým Djangem a soutěž dolétal s Daidalem (viz titulní foto).
I Tomáš použil dva modely – Skorpiona a poté také Djanga. Se „škorpionem“ létal optimisticky, s Djangem „hydrant“ a proto o dost lépe 😉 .
Pilot předkloněný do větru, pomocníka to odnáší pryč 🙂 . Ruda létal výborně, ale naložené Django odmítalo šplhat, i když zahříval baterii pod oděvem na „citlivém místě“ 🙂 . Jirku vždy rád sleduji, není ovce, létá po svém. V Hořicích ale točit termika nešla, fungovala jen jedna…
… jednoduchá (či prostoduchá 😉 ) taktika – nastoupat a pomalu sklesat k bodu. Pokud byla cestou nějaká bublinka, tak „poštolkovat“ – hlavně proboha netočit 🙂 . Někdo se ve 3. minutě rozhodl opakovat, jiný těch 6 minut nalétal napoprvé, byla to trochu loterie.
Kdo ale udržel soustředění a dokázal bublinky využít, většinou nalétal o pár (desítek) vteřin víc. Radek předváděl přistání couváním, bylo méně riskantní než zalétnutí za bod.
Uprostřed soutěže byla gulášová pauza – vynikající! Ostatně, jako vždy 🙂 .
Staří pardálové Jirka s Jardou, byl jsem rád, že jsem je po dlouhé době viděl.
S Luborem se také moc nepotkáváme 🙁 , RCEV jsou většinou lokální záležitostí, ale proč nakonec proč ne. Tomáš trochu špičkoval, že když jeli na ME F5J, odhadovali, odkud už by na mistrovství jeli „pačáci“ – prý se shodli na odbočce ke kempu 🙂 (sprostá pomluva, samozřejmě, vždyť v Ostravě na MČR byli 😀 ).
Třeba Petr obráží všechny soutěže „poctivě“, na výsledcích je to znát…
… i když občas se i mistr tesař utne a musí přistávat předčasně a po větru 😉 . Povětří bylo opravdu složité, normálně bývá prostor na více než jednu chybu, v Hořicích ne. Jednu chvíli byl jeden model o 50 m výše než druhý a za minutu to bylo obráceně. Moc zajímavé.
Létal jsem s veteránem Castorem, přišlo mi to rozumnější než trápit Django. Je chudáček 🙂 zanedbaný, budu ho muset někdy vytáhnout jen tak a seřídit výchylky, takto jsem alespoň nastavil větší exponenciály a dal si závazek nad zemí nebrzdit, neboť na brzdách jankovatější model nemám. Vzhledem k výkonu pohonu mám motorový let jednoduchý – 10 sekund rovně, potom přitáhnout – a musí to být 180 až 200 m. Bylo. Menší výšku jsem měl jen v posledním letu a ten byl příslušně škrtací 🙂 .
Soutěž byla napínavá do posledního kola. Nějakým omylem (vždy mě to rozhodí 🙂 ) jsem se kouknul na dílčí výsledky po 5. kole – byl jsem sice první, ale měl jsem nejlepší nejhorší let, takže po škrtání mě určitě jeden nebo druhý Petr přeskočí. Takže jsem k poslednímu startu proti Petrovi D. nastupoval s „musím“, což samozřejmě nikdy nefunguje – Petr mě o kousek přelétal i „přepřistával“, ale trochu neočekávaně se rozhodl nadělovat nám všem Tomáš. Já tedy vyrobil škrtačku, ale Petrovi to nestačilo. Vlastně zase vděčím za vítězství Djangu 🙂 . V dalším letu podlehl zase Petr S. Jardovi, takže se na pořadí vlastně nic nezměnilo. Toto vše jsem si samozřejmě uvědomil až doma po studiu výsledkovky, na letišti jsem byl obrovsky překvapený. V pátek před soutěží jsme totiž trénovali v místním pivovaru a Petr se nechal slyšet, že „nebude rád“, když ho přelétám, i kdyby měl být druhý. Obvykle na věštby nevěřím 😀 a taky mám Petra za lepšího pilota, než jsem já (v Hořicích jsme proti sobě letěli 3x s výsledkem 0:3). Proto jsem byl duševně soustředěný na boj o bednu, ne však o prvenství. Teď jsem ale nesnesitelně nafouknutý, ale do dalších závodů splasknu, slibuji 😉 . Na shledanou v Plzni.
Poděkování pořadatelům, počasí ovlivnit nejde, organizace, kuchyně a atmosféra ovšem ano – byly dokonalé 🙂 .
Diskuse na Stoupáku.
Výsledky.
A na úplný závěr ještě „velký provoz“:
Blaník L-23. Přemýšlím, že až postavím Miga, pořídím si stavebnici…
… nebo raději rovnou Vivata?
Honza
22.9.2108
Ahoj Honzo, skvělý článek a i navzdory větru pěkná a pro mne poučná soutěž. Orion už je opravený, má teď ocasky kompletně z havarované Tilie. Asi ho překřtím na OTýlii :-). Musím říct, že Hořice z hlediska větru byly dost mazec. Udělal jsem hned na začátku špatné taktické rozhodnutí a vytáhl Djanga-měl jsem vzít Daidala už od prvního letu. Tuším, že jsi tady v některém článku kohosi citoval v tom smyslu, že soutěžící nesmí mít svůj model rád. A to byl můj problém – měl jsem o novotou téměř vonícího Djanga strach a podle toho jsem lítal a hlavně přistával. S bojovým Daidalem, ktarý už je x-krát lepený, jsem obavy hodil za hlavu a výsledky posledních dvou letů byly najednou jiné – dokonce i body za přistání přišly 🙂
Díky Honzo za (opět) krásnou reportáž.
Nafouknutého tě mám nejraději, ztrácíš ostražitost a občas se dáš i porazit 🙂 (sranda).
Jinak pro mně další soutěž (z dlóóóuhé řady) k zamyšlení. Proč to na začátku šlo (2x 1000) a potom to šlo do kytek? Podumám.
Každopádně ahoj na další soutěži. Už se nám to hoši letos krátí!!!!
Ahoj Mirku a Rudo, děkuji moc za pochvaly, mé ješitnosti dělají moc dobře 🙂 .
Ten citát o „nemít model rád“ pochází myslím od THR, ale nemyslím si, že má absolutní platnost, určité souznění pilota s modelem je nutné, takže ho do určité míry milovat musíš 🙂 . Podle mě je to spíše o přistávání – když jde o body, tak klidně i zabodnout (přepážka se přilepí, přestřihnuté šrouby vymění 🙂 ).
Rudo, já Ti mohu jen říci, jak to mám já. Možná by to vydalo i na samostatný článek (možná, jednou), takže tady stručně: neznám jiný sport, kde by byli kamarádi zároveň soupeři. V jednom kole letíme proti sobě, ve druhém si napovídáme a časoměříme a pomáháme. Zároveň se ale potřebujeme na let pekelně soustředit (já teď v Hořicích „objevil“, že když si představuji, že sedím v letadle, jde mi to skvěle 🙂 ).
Zjistil jsem, že neumím zároveň „soutěžit“ a soustředit se. V soutěžním módu sleduji ostatní modely, taktizuji, přepočítávám – a zanedbávám své vlastní pilotní povinnosti 🙂 . Naopak velmi dobře mi jde dohromady koncentrace na let (i Hedvika má zakázáno mě rušit poskytováním nevyžádaných informací o tom, co dělají druzí 🙂 ) a mezitím fandění a pomáhání druhým.
Prostě kašlu na to, že soutěžím, a užívám si létání i kolektivu. Ideální to určitě není, vyhrávat se s tím nedá (až na výjimky 😉 ), ale mě to baví. H.
Ten citát jsi určitě slyšel ode mne, jestli jsem autorem je sporné, mám pocit, že jsem to někde slyšel už dříve.
Jinak s odstupem za ním stojím, ale dnes už bych ho nespojoval s nějakou konkrétní aktivitou (třeba to přistání), spíš je to obecněji o nutnosti ochoty jít do určitého rizika, které může mít podob spoustu.
Pro Rudu – musíš se smířit s tím, že někdy je hranice mezi úspěchem a neúspěchem strašně tenká. Já se teď v Hořicích připravil v prvním kole o celkem snadných 1000b jedinou chybičkou, kdy jsem odpoutal pozornost od modelu (sledování soupeřů) a zrovna v tu jedinou blbou chvíli přišel turbulentní poryv, který mne doslova odfoukl – příjít poryv o 5 vteřin později, nebo kdybych se naopak vrátil pohledem k modelu možná jen o 2 vteřiny dříve, tak jsem prostě bral 1000b a to se létá trochu jinak, než když začneš nulou. Ano – vlastně šlo o blbé 2 vteřiny, ale s tím se zkrátka musí člověk srovnat…
Ahoj Tome,
nevím, jestli si stěžuješ správné osobě – k té „snadné“ 1000 si pomohl právě Rudovi 🙂 .
Děkuji za potvrzení výše uvedeného – když sleduji soupeřův model, nekoukám na svůj. Sledovat soupeře by měl být úkol pomocníka, aby pilotovi řekl, pokud by se ptal. Pomocníkem jsem byl já = vinen 😀 . H
Tohle na tebe nehodím – prostě nejsem na žádný z mých stopalců zvyklý, dovolím si tvrdit, že s F5J by se mi to nestalo ne proto, že je větší a stabilnější, nýbrž proto, že přesně vím, jak moc si mohu u kterého z mých modelů dovolit odpoutat pozornost – jen a pouze nevylétanost v dané kategorii 🙁
Jinak ale fungování pomocníka by bylo na strašně dlouhý rozbor, zejména po ME F5J mohu vyprávět, jak má každý pilot trochu jiné požadavky a jak důležitá je absolutní sehranost pomocníka a pilota. Já třeba s Radkem Malčíkem chodím na starty už dvě sezóny a je to snad znát…