Přihlášených pilotů bylo 18, někteří však nejezdí 🙂 , sešlo se nás tedy 16, což je na půlku prázdnin slušné číslo. Počasí bylo to správné termické, vítr slaboučký, vzduch aktivní. V Lánech je vždycky dobře 🙂 .

Ačkoliv jsem se domníval, že jedeme nechutně (na naše poměry 🙂 ) brzo, byli jsme asi o minutu předposlední, před Ivanem 🙂 . Sotva jsem stačil „vyzkoušet“ vzduch, dokonce i zaplatit vklad jsem šel s érem ve vzduchu.

Radek pilně nacvičoval přistání do ruky 🙂 .

Po několika letech se na soutěži objevil Ruda „Tilia“ Vybíral, přijel s celou rodinou. Ostatně, tak to má být a domnívám se, že bychom měli něco udělat proto, aby to naše hraní zaujalo i další rodinné příslušníky.

Soutěž již tradičně organizoval Karel s rodinou, minimalisticky a dobře. Létali jsme ve třech skupinách sedm kol. Po 4. kole byla přestávka (mňam) 🙂 .

V poslední době lze každé závody, kterých se účastním, označit jako Django Cup. Ruda byl vlastně první, kdo Django použil na soutěži, Vláďa tenkrát hledal zkušebního pilota.

Furt spolu kluci pečou 🙂 .

Není Django jako Django, některá jsou růžová 🙂 .

Jiná mají namísto pruhů puntíky, …

…ten Jirkův.

Už když jsme vjížděli do areálu lánského modelářského letiště, uviděli jsme Karla, jak si jde pro model s upadlou směrovkou. To ještě nebyl smůly konec, nakonec skončil uprostřed lesa na vysokém stromě. Na pondělí si domlouval stromolezce, dneska už má model doma (viz odkaz na stoupák na konci článku).

Do lesa se vydal i Roman, ten si ale model přinesl sám. Ono když v Lánech fouká nad les, a když se termika rychle rozpadne nebo začne náhle více foukat, nemají lehké modely šanci se vrátit.

Jediný, komu to většinou s návraty z velkých dálek vychází, bývá Radek. V Lánech se mu výjimečně moc nedařilo, znám to a říkám tomu „zatracený optimismus“ 🙂 . Stejně ho rád při letu pozoruji, učím se.

Další zážitek mi připravil druhý Radek. Měřil jsem mu, když přišel silný poryv větru. Na zemi převracel stolky a unášel papíry (opravdu, i rozpis startů nalétá 10 minut, dokonce bez motoru 🙂 , akorát přistát do 75 metrů od startoviště se mu nepovedlo 🙂 – komentář myslím Jirky Tůmy). O 50 m výše foukalo z přesně opačné strany. Radek už se rozhodoval, že bude opakovat, když asi v 10 metrech chytil i v onom silném větru „sání“ a za další minutu už byl ve 200 metrech, moc pěkný let.

Z Hořic je i Marek, prima, je nás zase o jednoho víc.

Ivan s indiánským náčelníkem Geronimem.

Ruda byl zádumčivý, když ony jsou návraty těžké. Ale 5. místo přeci vůbec není špatné 🙂 .

Mám na závodech pohodičku – díky ženě Hedvice (abyste jí nemuseli říkat paní Honzová 🙂 ). Chodí mi i našeptávat a časoměřit, přísně a nic mi neodpustí (abychom se nehádali, fotím 🙂 ), ale jak jsem teď na Stoupáku zjistil, je vlastně protiprávní 🙂 , protože časoměřiče má zajišťovat pořadatel. Můj doslovný výklad pravidel by byl, že buď časoměřiče zajistí pořadatel, nebo si soutěžící měří navzájem. No jo, ale co když časoměřič není ani od pořadatele, ani nesoutěží?

Mně se dařilo. V prvním letu jsem byl optimista a taky neměl dost trpělivosti se držet nevýrazné bublinky. Potom už to šlo 🙂 . Dva lety ovšem stojí za podrobnější komentář.

V pátém letu, v páté minutě jsem se začal bát, že mi model v „šíré modři“ zmizí. Otevřené brzdy (a že Django brzdí – asi budu zmenšovat výchylky flaperonů) ale nepomohly, na grafu je to krásně vidět. Takže nezbylo než opatrně potlačit a doufat, že to „umělá hmota“ vydrží.

V posledním letu jsem měl „z prdele kliku“, když jsem v dálce nad lesem začal ztrácet kontrolu nad modelem. Okamžitě jsem věděl proč, to vysvětlím dále, ale odehrával se ve mně krutý boj – okamžitě přistát, nebo dokončit let? Po několika kratších „neřízeních“ přišel střemhlavý let v délce několika sekund a bylo rozhodnuto, kašlu na termiku a letím k sobě. Když už jsem normálně řídil, přišlo mi najednou líto se jen tak vzdát, zvláště když už jsem si „škrtátko“ s sebou vláčel od prvního kola. A ono to vyšlo, díky modelu 🙂 . Z dob, kdy jsem ještě hrával šachy, si pamatuji odpověď jednoho velmistra, proč se v beznadějné pozici proboha nevzdá: „Protože jsem si všiml, že když se vzdám, už nevyhraju.“

Tedy, příčinou trablů byl přijímač Orange, nebo primárně moje lakota 🙂 . Při ladění modelu jsem přijímač vyndal z EasyStara a potom ho uložil do trupu bez dalšího přemýšlení. Ony jsou ty čínské přijímače do modelů, se kterými se létá „okolo hlavy“, OK, ale do soutěžního větroně opravdu nepatří. Nejvíc smutnil Vláďa, kdybych skončil v lese, „mohl být první a ještě mít práci“ 🙂 . Django je pevné éro, nemáš je dělat tak pevný 😀 .

Vyhlásit výsledky a domů. Loučení bývá smutné, ale vždyť se zase sejdeme za týden, dva, tři 🙂 . Karle a kolektive, veliké poděkování za krásnou neděli.

Diskuse na Stoupáku.
Výsledky.
Další fotky od pana Valenty.

Honza
14.8.2018