Jak létat „termiku“

Zdá se mi, že k úspěšnému „létání termiky“ je zapotřebí dosti znalostí. Vzhledem k mým výsledkům a zkušenostem nechci a nemohu tvrdit, že znám vše, ale třeba ten text níže někomu pomůže a třeba někoho jiného donutí, aby mě opravil.

Nechci psát ani tom jak a kde a kdy hledat termiku. V časopise RC Revue o tom právě píše pan Walek a určitě mnohem poutavěji. než bych to svedl já. Tento článek bude o jednom soutěžním kole „termické“ úlohy s elektroletem.

Předpokládejme tedy, že máme s elektrovětroněm odstartovat, naklouzat určitý počet minut a přistát na cíl. Dále předpokládejme, že model, s nímž se hotovíme odstartovat, je zalétaný a známe jeho reakce, alespoň to té míry, aby nám nepřipravil žádné nepříjemné překvapení.

Plán

Vzhledem k mé „bystrosti“ se mi osvědčuje let naplánovat. Ne, nemyslím takové to „pletím nahoru, 10 minut budu kroužit a potom přistanu na cíl“. Spíše si ujasňuji následující věci:

kde to může „nosit“
kde jsou mraky, pod kterými může být termika a pod kterými je model dobře vidět
odkud fouká vítr a jak silný, mohu si s daným modelem zaletět za sebe po větru a jak daleko
odkud budu přistávat

Plán mám tedy (v duchu) sestavený například takto: „budu stoupat 40 s přímo od sebe směrem nad hangár, pokud tam nic nebude, přeletím doprava nad les, pokud tam nic nebude vrátím se po větru nad silnici. Přistávat budu zleva, protože vpravo je stromořadí“. Není to samozřejmě nic pevně daného, občas i já udělám v průběhu letu nějaké rozhodnutí, ale mně pomáhá být takto duševně připravený.

Motorový let

Co nejrychleji nahoru, tj. bez zatáček. Pokud to nejde přímo, tak velikými oblouky „přes půl oblohy“. Ale tato fáze mi obvykle problémy nečiní. Před zastavením motoru doporučuji potlačit, jinak může model zhoupnout se značnou ztrátou výšky.

Kluz

Model je ve 200 (300, 600) metrech, podle kategorie, a před námi je 10 minut boje o výšku. Pravidla bývají obvykle taková, že počáteční výška nepostačuje k naklouzání maxima, musíme tedy spoléhat na pomoc přírody – termiku.

Zde je poměrně důležité znát model. Ale i tak jich většina reaguje stejně:

zpomalí-li sám od sebe, nalétl termiku
zrychlí-li sám od sebe, je v klesáku
začne-li prudce zatáčet, „lízl“ si o bublinu jedním křídlem

Pravidla (tedy má) jsou celkem jednoduchá:

pokud model zpomalí, začnu kroužit
pokud model prudce zatočí, začnu kroužit v opačném směru
pokud model zrychlí, potlačím a rychlým letem pryč
když model na vzduch nějak nereaguje, letím rovně (podle plánu)

Zde ještě jednu poznámku: chování modelu závisí i na poloze těžiště. Pokud je těžiště blízko neutrálního bodu (tj. více vzadu), model reaguje na vertikální proudy velmi výrazně i změnou podélného sklonu trupu. Signalizace pilotovi je tedy mnohem výraznější. Přesto ale dávám přednost stabilnějšímu seřízení s těžištěm více vepředu, model létá sám bez zásahů do řízení, což je ve větších výškách pro mě cennější vlastnost.

Při letu používám trim výškovky, pro pomalý let natahuji, pro přelety potlačuji.

Častou chybou bývá kroužení „za každou cenu“. Býval jsem toho svědkem třeba v RCEN, kdy byl model v důsledku kroužení v klesáku dole z 600 m za 4 minuty. Zbytečně! Pokud model nestoupá, nebo alespoň nesetrvává ve stejné výšce, nekružte!

Tedy, pokud nekroužím, létám rovně. A snažím se „propátrat“ co možná největší prostor. Hodně záleží na podmínkách. Pokud mám pomalý lehký model s malou pronikavostí proti větru, může plán spočívat jednoduše v létání po úsečce délky třeba i několik set metrů (nemá cenu dělat zatáčky po 10 sekundách) před sebou na návětrné straně. S rychlejším modelem mohu oblétávat trojúhelník, čtverec nebo i jiný geometrický obrazec. Při letu samozřejmě model sleduji a pokud se objeví klesák, potlačím, a pokud se objeví stoupák, začnu kroužit.

Pokud to není z nějakých důvodů nutné nebo výhodné, snažím se nelétat nad sebou. Reakce modelu jsou v takovém případě nečitelné. Důvodem mohou být třeba mraky, pod mrakem je model vidět lépe než proti modré obloze.

Jak se dostat ze stoupáku

Chce se mi parafrázovat ono motoristické „někdy bývá problém auto rozjet, ale vždy je problém ho zastavit“ – „někdy bývá problém termiku najít, ale vždy je problém ji opustit“.

Proč? Model ve velké výšce pořádně nevidíme a jeho rychlost a polohu většinou jen odhadujeme. Tedy, já přišel „rozpadem ve výšce“ zatím o 3 modely a popravdě neznám nikoho, kdo by na tom nebyl podobně. Tedy, nedovolte modelu vystoupat tak vysoko, aby jste se o něj začali bát. Snadno se to řekne, ale hůř udělá. Osobně se domnívám, že takovou „bezpečnou“ výškou, kdy na model ještě vidím, je tak 400 metrů. Ze 400 metrů lze s jistotou naklouzat přes 400 sekund, tj. asi 7 minut (ale spíše více). Takže hlídejte čas a stoupák opusťte včas. Přesto, začnou-li vám „flatrovat“ nohavice, nesmíte zpanikařit (zase se to snadno napíše, ale hůř dodrží). Model se nesmí spustit z očí, i když by se tak chtělo mrknout. Pomůže pomocník, pokud je – dva či více párů očí vidí víc. Pokud model na oblaze ztratíte, většinou už na vždy. Model bývá vidět pouze zespodu, z boku nebo zepředu se ztrácí. Proto nebývá nejvhodnějším řešením vysunout brzdy (bez nich létat termiku ani nezkoušejte!) a potlačit. Já většinou brzdím tak na 50%, potlačím a létám dlouhé rovné úseky nad sebou. Ale nějaký univerzální recept asi neexistuje.

Přistání

Já používám „klasické“ pravoúhlé přiblížení na přistání. Minutu a půl před (plánovaným) přistáním „zahajuji sestup“ tak, abych asi 30 sekund před přistáním míjel po větru přistávací bod v asi 30 metrech výšky. Asi 20 sekund před přistáním dělám třetí zatáčku, poté po 5 sekundách čtvrtou (na obrázku jsou čísla, která slyšíme od časoměřiče).

K cíli se snažím směřovat vždy přesně proti větru a konstantní rychlostí, brzdami řídím výšku. A záleží také na větru. Při silném větru se modelu po 4. zatáčce dopředu moc nechce, takže je potřeba si nechat více času a větší výšku. Chce to trénink a nacvičit se to dá!

Přistání bývá obvykle oceněno více body než doba ve vzduchu, proto vracíte-li se na přistání před časovým limitem, soustřeďte se na přistání, nikoliv na sekundy. Přistání po limitu také někdy bývá penalizované více než přistání před limitem, nechte si časovou rezervu.

Tip, jak vytratit výšku – letíte-li k bodu a máte-li moc výšky. Existují v podstatě tři řešení. Prvním je opakovat kolo, ale některé modely přitom mohou spadnou do vývrtky a ještě to většinou končí přistáním po limitu. Druhým řešením je model přetáhnout (jde to krásně s modely typu Optimy se „spoilerony“), kdy s vysunutými brzdami natáhnete výškovku a model se snáší jako padající list (doporučuji vyzkoušet ve větší výšce). Pokud to jde, používám třetí možnost – brzdit již od čtvrté zatáčky, s otevřenými brzdami přitlačit model k zemi (při velké rychlosti brzdy zmaří nejvíce energie) a poté jen brzdami regulovat dosednutí.

Ještě upozornění pro piloty čtyřklapkových modelů – pokud používáte vztlakové klapky jako brzdy, přistání regulovat zavíráním vztlakových klapek v podstatě nelze, model se, pokud nemá dostatečnou rychlost, propadne.

Pomocník

Každý pilot má „nárok“ na jednoho pomocníka. Pomocník by měl zejména „koukat, kde co lítá“, tj. sledoval ostatní modely a ptáky, případně jiné indikátory termiky. Pomocník by měl sledovat vlastní model v „krizových situacích“. Pomocník je velmi užitečná osoba a pokud je jím zkušený modelář, lze se od něho mnoho naučit. Nepodceňujte jeho výběr.

Vše, co je zde napsané, je určitě jen jednou z mnoha možností. Pokud to někomu pomůže nebo jej to inspiruje, budu rád. Pokud to někdo dělá jinak a lépe, nebijte mne prosím.

Jan Kubica
21.5.2009