Obvykle se říká „třikrát a dost“, pro sobotní plzeňskou soutěž RCEV by ale většině pilotů ani „tři škrtačky“ nestačily. Ani jsem nenašel neutrální fotku do titulku (ten můj zatracený hyenismus 🙂 ), ale reklama je taky dobrá, ne? Povšimněte si zejména krytu TEMNO 2.0 na počítač a koláčků 🙂 .
Jezdím do Plzně moc rád, parta okolo Ivana (Martin, Robert) prostě umí. Nás pilotů se sešlo 11, soutěž jsme létali na sedm kol a dvě skupiny. Ve stejném čase se konalo několik jiných akcí, které asi některé potenciální účastníky odlákaly. Mně to nevadilo, mám komorní akce raději 🙂 . Málem bych zapomněl na lahvinky plzeňského, kterými nás pořadatel přivítal.
Letiště plzeňské Jižní sekce leží na mírném svahu přivráceném k jihu. Foukal poměrně silný vítr (na kategorii RCEV) od severovýchodu, navíc dále po větru následovalo řepkové pole. Pokud to pilot dotáhl do travnatého pásu mezi letištěm a řepkou, mohl být šťastný. Jirka T. byl šťastný …
… Karel byl šťastný (dokonce nadvakrát, protože mu pro model doběhl pomocník), Jirka D. měl také kliku (nebo dost rozumu 😉 )…
… Jirka M. …
… Karel si tentokrát musel pro eroplán sám …
… Mirek a …
… Tomáš. Ti všichni vyvázli ze záchvatu přemíry optimismu s ještě poměrně nepocuchaným sebevědomím.
Největší odvahu měl Jarda, který zvítězil nejen ve vlastní soutěži, ale stal se i nekorunovaným králem řepky. Nejprve se za modelem rozběhl sám, ale snaha proniknout napříč řádky byla naprosto marná. Nejobětavějším pomocníkem se ukázal Jirka M., který pole oběhl, aby do něho mohl vniknout „po řádcích“. Limit byl vidět, tak jsme ukazovali, kam je třeba jít…
… ale řepka byla vysoká, převysoká. Z Jirky koukala jen čepice a to ještě ne pořád.
Jarda propotil klobouk a usmívá se (trochu se bál, až se vrátí Jirka s modelem 😉 ). Ale dost bylo zlomyslnosti, dále už budu hodný 🙂 .
Mirek nakřápl Django, tak létal s „Ikeou“ (ArtHobby Orion).
Vyhrožoval, že pokud nebude v „top ten“, že příště nepřijede. Naštěstí ho Jirka D. pustil před sebe 🙂 , takže se těším, kde se uvidíme příště.
Radek létal nízko a problémy s návratem řešil motorem, sice je to nula za let, ale alespoň si neumazal nohy onou nenáviděnou plodinou.
Radek a Renda a diváci.
Tomáš má termické létání v krvi…
… táta má být na co hrdý. A já jsem rád, že je nás víc.
Modrá obloha, červnové sluníčko, a „kde mám tu tužku“ …
… „můžeš“ 🙂 .
Karlovi jsem také jednou měřil, odstartoval krásně do stoupáku, záviděl jsem.
GliderKeeper – umí nejen výšku, ale podle akcelerace při odhodu a přistání změří i letový čas.
Navíc „umí“ i wifinu a pilot si může okamžitě prohlížet záznamy o letu.
Stejně je Limit moc hezký eroplán (tento je Jirky M.).
Vojenský záchranářský Sokol z nedalekých Líní.
Ivan představoval novinky. Zapouzdřené oběžky (třeba tato) jsou nádhernou ukázkou strojařiny. Svou „malostí“ mne zaujal i vysílač Radiomaster Zorro, měl by umět i přijímače Spektrum, ale když jsem si doma přečetl, jak se musí vše „napípat“, usoudil jsem, že raději zůstanu u uzavřených (tj. daných od výrobce) firmwarů, programování si užiji dost v práci.
Co tam ti divní lidé vidí???
Vyhlášení a konec 🙁 . Výsledky jako obrázek a na Stoupáku. Vitězům blahopřeji a pořadatelům děkuji.
Protože foukalo, létal jsem s Djangem, je přeci jen o něco těžší. Protože foukalo, usoudil jsem, že bude lépe létat vysoko. V prvním kole jsem si naběhl „na vítr“ a vytrácel výšku tak usilovně, že jsem proti větru a do kopce nedolétl k bodu. Druhý a třetí let bych nejraději zapomněl, ale to by byla chyba, protože bych se z chyby nemohl poučit. V průběhu obou letů se mě totiž zmocnila bezradnost, „panika na palubě“, nemohl jsem se rozhodnout, zda se držet stoupáku, nebo se vrátit proti větru a samozřejmě zůstal v blbém vzduchu, dokud nebylo pozdě. Na svou (mentální) obranu mohu uvést, že letět po větru má svá rizika. Stoupák nemusí být dost silný, aby bylo dostatek výšky na návrat (zase ta polára – viz předchozí článek), potom může následovat tráva, či dokonce řepka. Ale rozhodnout se jsem se měl, poučení pro příště 🙂 . V předposledním letu jsem ve třetí minutě model ztrácel, otevřel jsem brzdy a model pořád stoupal do téměř 600 m (dle výškoměru). V páté minutě jsem proto k brzdám přidal potlačení a v sedmé minutě se uklidnil, že už model zase vidím. Celá soutěž byla moc zajímavá a poučná. To, že mi můj výkon stačil na bednu, lze jen těžko přisuzovat mému pilotnímu umění, bylo to pro mne obrovské překvapení 😉 – ještě jednou děkuji nejen pořadatelům, ale tedy i soupeřům 🙂 .
Honza
4. 6. 2023