Čtvrtou letošní soutěžičku Vláďa přeložil jen jednou a jen o jeden den, aby se větší půlka 🙂 startovního pole mohla zúčastnit soutěže v Hořicích. Sešlo se nás sice jen 7, ale napínavé to bylo až do konce. Tato fotka naznačuje, jak to dopadlo 🙂 .
Soutěžičky začínají, díky malému počty účastníků, později než normální soutěže. Slunce už stálo vysoko a citlivější piloti nechtějí být černí 🙂 .
Po káracím projevu (má dodatečná odměna za Polanku, ale i Hořice) Vláďa upřesnil, že soutěž opět nalosoval optimalizačním algoritmem, že budeme létat již obvyklým způsobem s přeskupováním podle pořadí, že je nás pilotů jen 7, proto Hedvika bude startovat všechny a navíc měřit pilota vždy na prvním startovišti (nejblíže stanu). Navíc mlsné kozy mezi námi měly na vybranou hned mezi třemi druhy buchet nebo koláčů – díky Karle a Hedviko 🙂 .
Jirka na startu prvního kola. Není u něho časoměřička, proto je jasné, že letí z 1. bodu 🙂 .
Tady už je mu napovídáno 🙂 .
Říkali jsme Jirkovi, že pokud chce v každém kole letět dvakrát, měl by nejpozději v osmé minutě přistát, ale vrčel na nás 🙂 .
Létalo se nízko, větříček byl slaboučký a termika spolehlivá (pro někoho) 🙂 . Hned v prvním kole poslal Vláďa model do terénu. K záchraně modelu bylo nutno překonat „vodní tok“ a pásmo kopřiv a bodláků …
… naštěstí to odnesla jen gondolka (spojku a šrouby křídla nepočítaje) 🙂 …
… než jsme odletěli druhou skupinu prvního kola, byl Vláďa zpátky z domova s „růžovkou“. Podmínky byly opravdu svůdné – k blbnutí, a Vláďa se nechá svést snadno (hmmm, já ostatně taky) 🙂 . Ale i když to někdy (většinou 😉 ) nevyjde, stojí každá vteřina boje v nízké termice za to.
Jarda nemá Django, nýbrž auto(nym)bus. Oproti sobotní soutěži prý posunul těžiště o dost kupředu a napráskal nám.
Jirka mu ovšem pomáhal duší i tělem 🙂 .
Karel prý do Manušic musel – měl u pana továrníka připravený nový model.
Nejkrásnější okamžiky v Manušicích. Sjíždíme se na buřty, letadla jsou jen záminka 🙂 .
Kompozice tohoto snímku mi pořád vrtá hlavou. Že by bylo potřeba do někoho špekáček natlouct?
Po třetím kole jsem se rozdělili na lepší (3) a horší (4) skupinu. Do lepší postoupili Jarda, Jirka T. a já, všichni se dvěma tisícovkami a jednou chybou.
Mohlo to být napínavé, kdybych nebyl blbej. V prvním kole finále jsem v honbě za sekundami přistával na poslední chvíli, proto rychle, a daleko přejel bod. Ve druhém jsem dokonce Djangu dovolil rafnout mě do holeně 🙂 . A ve třetím jsem chtěl proto letět hodně nízko a po dvou minutách opakoval. O vítězi tak nebylo pochyb, Jirka létal vždy o kousek výše než Jarda. V „horší“ skupině Aleš nalétal 993, 1000, 1000 a po zásluze se dostal na 3. místo. Radost měl obrovskou, viz úvodní fotka, a my s ním – takto je totiž jisté, že příští soutěžička bude a že i my, nemístní, se budeme moci zúčastnit 😉 .
Bylo to parádní polétání, Vláďo, Aleši, Jirko – díky moc a pokud bude další příležitost, určitě zase rádi přijedeme.
Honza
3.8.2020
Jako vždy povedené polítání i článek. Děkuji všem, že jsme všichni vyrazili na hledání mého Djangouška. Naštěstí to nebyla totálka, ale opravdu „jen“ gondola po smrti + drobnosti.
Když tak vidím vysmátého Aleše, tak myslím, že se v noci i radostí odkopával a ráno měl sucho v krku, protože ústa radostí celou noc nezavřel 🙂 . Ale což, lítal dobře, takže zaslouženě bedna.
No a já se pokusím (stejně jako Honza) příště býti méně optimistický a lítat trošku na jistotu, jenže když já tak rád bojuju sám se sebou. Ale možná by mi mohlo za odměnu stačit i jedno letadlo na den, mám s tím poslední dobou nějaké trable 😀 .
Díky že jezdíte a těším se na příště.
V