RCEV Hořice – 1.8.2020


V přesné polovině prázdnin si „nízkoletci“ dali dostaveníčko v Hořicích. Přijelo nás 26, protože mimo přípravy plochy, ozvučení, bufetu a dobré nálady zajistil Petr D. i modrou oblohu a téměř bezvětří. Právě počasí se ovšem pro mnohé piloty ukázalo být kamenem úrazu na cestě k dobrým výkonům.


Zatímco „ústecký klan“ se dohadoval, kterou trubku zastrčit do které a jak …


… „mistři“ pilně trénovali. Protože píšu tento článek pozdě, všichni jistě již víte, že se jim to vyplatilo 🙂 .


Při přípravě modelu je lépe sedět (jak sám pomalu zjišťuji 🙂 ).


Konektory by nemělo být možné zapojit nesprávně, organizátor by se tak na letišti vyhnul zbytečnému stresu 🙂 .


Depo stojí 🙂 …


… můžeme začít.


Nová Paka měla zdaleka nejpočetnější tým …


… po delší době létal i Vláďa, rád jsem ho viděl 🙂 .


Michal si nechal narůst „teroristický“ vous…


… letadlo si ale nechal nosit od táty 🙂 . Mirek si sice musel všechno oddřít sám …


… ale pohodu vyzařoval na dálku.


Další hořický (ze Dvora Králové 😉 ) pilot Radek létal skoro jako já v Polance …


… 2x obilí …


… 1x řepa 🙁 .


Někdy se holt nedaří, příště to bude lepší 😉 .


Pořád lepší přistát v řepě, než „zabít“ paní kantýnskou 🙂 . Zde Zdenda ale startuje model Karlovi (vykukuje vzadu)…


… a tady Petrovi N. (to si to kluci neumíte hodit sami 🙂 ?).


Jardo to třeba zvládá bez problémů (až moc dobře 🙂 ).


Přistávací koridor nad kantýnou měly ale auto(nym)busy ve zvláštní oblibě …


… příště by si měly dámy sednout raději jinam 🙂 .


Petr toho měl na starosti hodně – zapisování výsledků i skládání krabic na ceny 🙂 .


Při tom všem stačil i ještě velmi dobře létat, škoda toho posledního startu (inu, letěli jsme spolu ve skupině a když mu nenapovídám, dělá si co chce 🙂 ).


Ivan opakuje. Nebyl sám, počasí bylo hodně zrádné.


Jirkovi jako vždy pomáhala při startu Máša, Petr se stopkami se kryje vzadu.


Na Radka ZASE nikdo neměl.


Martin létá dobře vždy – 3. místo.


Druhý skončil Petr H. a zde je záznam jeho úžasného letu s náhradním těžkým modelem (po selhání serva v Tilii) – nejmenší výška je 6.3 m, přesně dle hesla „jakmile se vzdám, už nevyhraju“. Za pozornost stojí samozřejmě i to, že jaký stoupák, takový klesák.


Připravené ceny – když už si je neodvezu, tak si je alespoň vyfotím. Za zmínku stojí, že si někteří piloti trubičky kupovali, asi až se jich manželky zeptají „tak co jsi vyhrál, táto?“ 😀 .


Konec, den mezi svými a při oblíbené činnosti utekl až moc rychle.


Vítězové …


… a jejich modely 🙂 .

Diskuse na Stoupáku včetně Radkova povídání.
Výsledky.

Atmosféra byla přehřátá a poměrně stabilní, takže stoupáky byly, alespoň zpočátku soutěže, malé a úzké. K jejich využití bylo potřeba trpělivosti, kterou jsem nikdy neoplýval. Už v prvním startu jsem se přistihl, že mě vytáčení nulky úzkými kroužky vlastně nebaví a že je hrozně jednoduché zatáčku narovnat, zbavit se tak vypětí (na minutu, dvě 🙂 ) a pokusit se najít štěstí jinde, kde ovšem nikdy nebylo a v panujících podmínkách ani být nemohlo 🙂 . V takovém duševním rozpoložení se dobře létat nedá. Poučil jsem se, v neděli v Manušicích už jsem neměl problém s termikou, ale s přistáváním 🙂 . Nezbývá mi tedy, než opět výhružně pronést své oblíbené PŘÍŠTĚ 😀 .

Petře a ostatní hořičtí – díky za krásnou sobotu.

Honza
4.8.2020

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přidejte obrázek (JPEG only)