Při Velikonoční návštěvě Mnichova jsme nemohli vynechat letecké muzeum ve Schleissheimu. Ve dvou halách je umístěno asi 70 letadel, z nichž některá jsou naprosté unikáty (jako tento kolmo startující transportní Dornier Do-31).


Při vstupu do haly je okamžitě jasné, že Německo je větroňářská velmoc 🙂 , mohl jsem si oči vykoukat.

Mü-10 Milan z roku 1934, konstruktérem byl Egon Scheibe a větroň byl postaven studenty Akademického aeroklubu mnichovské technické univerzity. Prý šlo ve své době o revolučně řešený stroj – svařovaný trup z ocelových trubek, jednonosníkové křídlo bez vzpěr a kolečko místo lyže. 30. května 1937 se v něm jako prvním větroni podařilo přelétnou Alpy. Jo, a je to dvousedadlovka, i když druhý pilot pod křídlem toho asi moc neviděl 🙂 . Ono bude i z dalších obrázků patrné, jak úžasně vynalézaví němečtí letečtí konstruktéři byli. Kdyby tak nebylo těch ideologií 🙁 .

Stroj DOWA 81 si v Drážďanech tajně postavil v roce 1981 pan Wagner, aby mohl s celou rodinou (rodiče se třemi dětmi) uletět za svobodou, ale den před odletem je zatkli. Při procesu prý letecký inspektorát prohlásil letadlo za letuschopné, pohon 2x motocyklový motor z MZ-250. S panem Wagnerem a jeho rodinou to dopadlo dobře, nakonec je po roce do Západního Německa vyhostili a po pádu režimu mu letadlo vrátili.

Vzadu stojí Cessna 195, vypadá jako pěkná potvora, a taky prý byla. Ale nádherná 🙂 .

„Šlapací“ letadlo MUSCULAIR 2, držitel rychlostního rekordu 44.32 km/h, také velmi inovativní počin z 80. let.

Konečně poměrně normální 😉 Fokker D-VII. Letadlo, které už nedokázalo zvrátit výsledek 1. sv. války, ale všichni se ho báli 🙂 . Tajemstvím úspěchu byl i motor BMW, o tom ale napíšu jinde.

Focke-Wulff FW-44 Stieglitz (Stehlík) – standardní cvičný stroj Luftwaffe.

Udet U-12 Flamingo (Plameňák), ještě mám na chatě (i když už jen vrak) polomakety na CO2.

Fieseler Fi-156 Storch (Čáp) je poskládaný z různých „zbytků“, ale je letuschopný.

Akrobatický speciál Hirth Hi-27 Acrostar, na jehož vývoji se podílel prof. Eppler, …

… a jeho východní protějšek, Jak-50.

Zleva bezocasý SB-13, bezocasý Fauvel AV-36 a konvenční DFS Olympia (Meise). SB-13 měl představovat výkonnostní skok v plachtění, ale bohužel doplatil na pevnostní problémy. Nádherný ale je.

S Hortenem IV prý, než skončil v muzeu, po válce létali američtí vojenští piloti – plachtaři.

Horten se řídil vleže, pilot si mohl opřít bradu o opěrku.

MBB 233 Flamingo (zase!). Letadlo je zajímavé i tím, že se v něm zkoušel letecký motor Porsche (vzadu, vpředu „obyčejný“ Lycoming). Kdysi jsem četl článek, že vysoké otáčky (5000 1/min) posádku letadla spíše znervózňovaly, že by raději „normální“ letecký motor s obvyklými 2000 otáčkami za minutu 🙂 .

V muzeu nechybí ani modely, třeba první kompozitní F3-béčka.

Kabinový dvouplošník – není klasičtějšího letadla – WACO YKS-6, letuschopné (z každého hvězdicového motoru teče olej 😉 ).

„Dvouplošníček“ Herberta Müllera. Stavěl ho 22 let a po prvním, zalétávacím letu v roce 2000 mu manželka další létání zakázala 🙂 .

Klemm L-25, hojně rozšířený takřka motorový větroň z 30. let.

Maličký „větrůněk“ Hütter H-17. Rakouský konstruktér pan Ulrich Hütter byl malé postavy a stavěl si letadla na míru 🙂 , malé rozměry však znamenaly i větší obratnost, která byla pro létání v Alpách výhodná.

Replika závěsného kluzáku (dříve Gleitflugapparat 🙂 ) průkopníka létání na strojích těžších vzdychu Otty Lilienthala. V muzeu jsou i zbytky původního stroje, ale již podlehlé zubu času 🙁 . Pan Lilienthal podnikal své pokusy s létáním na uměle nasypané hoře a v roce 1896 se stal první obětí plachtění 🙁 .

Za první světové války bylo v Schleissheimu výcvikové středisko radiových operátorů. Takový první mobil z doby před 100 lety. Dynamo poháněné vrtulkou dodávalo proud, z letadla bylo nutné spustit anténu se závažím a poté morseovkou odvysílat zprávu. Dnešní přístroje jsou neskonale dokonalejší, ale málokdo ví, jak fungují; a taky se mi líbí, když je něco (skoro) poprvé 🙂 .

Mezi dvěma výstavními halami je dílna, kde se pracovalo na druhém prototypu VTOL stíhačky EWR VJ 101. Kolmý start a přistání byla velmi populární koncepce v 60. a 70. letech, k bojovému nasazení se dostal asi jen Harrier. V muzeu je ještě stíhací VFW-Fokker VAK-191, dopravní Dornier Do-31 a bezkřídlá létající plošina Dornier Aerodyne.

Dalším letadlem, na kterém se prováděla údržba, byl Bachem 349 Natter (Užovka). Také stroj s kolmým startem, poháněný raketovými motory. Měl být jednou ze zázračných zbraní, která měla změnit průběh druhé světové války, naštěstí šlo o slepou uličku vývoje (a nebo jen nebylo dost času).

SG-38 a Dakota (muzeum, které nemá DC-3, není muzeem 🙂 )

Asymetrická kabina Heinkelu He-111, i když toto je ve Španělsku postavená CASA 2.111 s britskými motory Rolls-Royce Merlin. Tento konkrétní stroj si i zahrál ve filmu Bitva o Británii.

Ze Španělska pochází i Messerschmitt Me-109 E, který létat s Legií Condor ve španělské občanské válce a později ve službách španělského letectva.

Muzeum vlastní i proudový Me-262 a raketový Me-163, i když tomuto snímku dominuje charakteristická příď Dakoty 🙂 ; možná je v tom i určitá symbolika 🙂 .

Co byla DC-3 pro západní svět, byla An-2 pro Rusko – pořád hezká 🙂 .

Dvoumístný Doppelraab „na navijáku“ a …

… omotorovaná Krähe od stejného konstruktéra Fritze Raaba. Mimochodem Krähe je vrána a Rabe havran, tak asi proto se tak tato letadla jmenují.

Dornier 31 – v gondolách na koncích křídel jsou zdvihové motory, v každé čtyři. Další vývoj předpokládal eliminaci těchto gondol (jejich odpor musel být při vodorovném letu strašlivý), kdy vertikální tah měly zajišťovat natáčecí trysky hlavních motorů.

Tři motory Dornieru Do-24, úchvatný pohled.

Až jsem si tak říkal, že nebýt Španělska, moc německých letadel nepřežilo. Je ovšem zřejmé, že navrhnout hydroplán není jen tak, občas aerodynamika musí ustoupit hydrodynamice.

Hezky je to vidět i na této Vážce (Dornier Do-A Libelle), ročník 1921. Tento konkrétní stroj byl v roce 1930 vyvezen na Fidži, odkud ho firma Dornier po téměř 50 letech získala zpět.

Inovativní VFW 614 s motory nad křídlem. Aerodynamické a pevnostní potíže této koncepce převažují nad výhodou možnosti použití nezpevněné plochy, takže se jich vyrobilo jen 19.

Další „minivětrůněk“ Kaiser Ka-1.

Větroň FS-29 s teleskopicky měnitelným rozpětím mezi 13.3 a 19 m. Další produkt německého leteckého inženýrství 70. let. V muzeu je i větroň MÜ-27 s vysouvatelnou klapkou postavený za stejným účelem – změnou geometrie křídla za letu,…

.. zde ukázaný nad North American F-86 Sabre.

Lockheed T-33 a přehlídka vystřelovacích sedaček.

Jestli se o nějakém letadle dá říci, že vypadá nebezpečně a zle, je to McDonnell F-4 Phantom 🙂 .

Panavia Tornado. Vždycky si při spaření tohoto letadla vzpomenu, jak jsem jednou kdysi odlétal kamsi z Ruzyně a oknem sledoval startující tři Tornáda. Ačkoliv při startu dopraváku bylo v hale ticho, při odletu Tornáda se skleněné tabule otřásaly.

Tenoučké křídlo Starfighteru F-104.

Vektorovací klapky Boeingu/EADS (dříve Rockwell/MBB) X-31 …

… a celý stroj.

Návštěva muzea je nesmírně zajímavá a poučná, skoro každý exponát představuje krok vpřed. Akorát se mi pořád vtírá otázka, jak je možné, že se tak vzdělaný a chytrý národ nechává opakovaně zblbnout ideologiemi nebo politiky. Nebo to nějak souvisí 😉 ?

Honza
5.4.2018