RCEV – Horní Branná 5.7.2014


Na horské „letišťátko“ mezi Jilemnicí a Horní Brannou se sjelo 16 pilotů, které zaujala nově se rodící kategorie „malých výškoměrů“ RCEV. Podle mě tato kategorie opravdu velký potenciál přitáhnout nové zájemce o termické létání, což dosvědčují minimálně dvě nová jména ve startovním poli. I pro Tomáše, takto národního trenéra F5J, to byla první soutěž s „malým“.

Létalo se po třech skupinách se samoměřením, na focení nějak nebyl čas 🙂 . Na finále jsem půjčil foťák Rudovi – umí nádherné fotky, blednu závistí. Tedy alespoň pár postřehů.


Většina pilotů začíná soutěžní den pořádnou snídaní z plechovky …


… teplým nápojem…


… nebo jen tak sendvičem. Tomáš měl na tričku podobiznu stařičkého mocnáře s nápisem „Kein Rum, kein Sturm“, velmi případné 🙂 .


Petr v poslední době vyhrává, co se dá. A přitom létá tak nějak nenápadně, na rozdíl od třeba Radka nebo Milana, kteří předváděli, jak se lze zachraňovat ve 3. minutě a v 10 metrech. I já se o něco podobného pokoušel, ale „co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi“ – viz záznamy letů dole.

Petr také zpochybnil mou „teorii“, že na nalosování nezáleží, již při cestě na plochu slovy, že teď ta „1000“ visí proklatě nízko – visela 🙂 .


Castor přitahoval myši, asi se chtěly od kolegy hlodavce dozvědět, jaké to je, tam nahoře 🙂


Ruda jde na to. Přijel údajně proto, aby se poučil, jak takovou soutěž zorganizovat, osobně se ale domnívám, že ho začíná termické létání bavit víc, než jen přistávání na čáru. Uvidíme koncem prázdnin v Suché.


Jirka mne zaujal hláškou, s očima upřenýma někam nad 300 m, jaký že prý je rozdíl mezi RCEK a RCEV – pro pilota se slabším zrakem prý žádný 😉


Atmosféra byla velmi domácká, po skončení letů piloti nalétané (i nastoupané a napřistávané 🙂 ) výsledky ohlašovali Jardovi pod přístřeškem.

Roli časoměřičů si zajišťovali sami soutěžící a v souvislosti s tím došlo ke dvěma incidentům. V prvním pomocník/časoměřič pilota navedl na nesprávný přistávací bod. Radek má totiž takový zvyk se při letu potloukat po ploše a to časoměřiče/pomocníka zmátlo. Nakonec převládl názor, že časoměřič je oficiální osoba, kterou nutno poslouchat a tudíž bylo přistání na cizí bod platné. Ve druhém případě jsem byl zapleten já. V prvním finále jsem přistál, že znovu odstartuji, Tomáš už se rozbíhal, motor běžel, když zařval, že nepoletíme, že nemá vynulované stopky. Opět tedy chyba „časoměřiče“ zakládající nárok na nějakou shovívavost při výkladu pravidel, protože pravidla RCEV připouštějí pouze jedno opakované zapnutí motoru. Až dodatečně mi došlo, že vynulovat stopky lze asi rychleji než vynulovat výškoměr, ale to bylo až doma pod peřinou 🙂 . Jak ovšem poznamenal Tomáš už v průběhu letu (chtěl bych mít jeho bystrost), jde o rozpor mezi časoměřičem (= vlastně činovníkem) a pomocníkem (= jen pomocníkem), který by měl být při samoměření nějakým způsobem ošetřen.

A dále pokračují fotky z finále, Rudo, ještě jednou dík.


Základní část vyhrál Petr (jako ostatně letos skoro pokaždé). Petrova Arnika je z těchto stránek dobře známa.


Milan se směje pořád 🙂 …


… hlavně když přistává později než Petr 🙂 .


Na třetím místě byl Ivan s vlastnoručním (?) Faetonem…


… moc hezký model.


Dalším účastníkem finále byl Míra, opět s Daidalem.


Jako poslední proklouzl do šestičlenného finále Radek s Magicem. Pan Reichard měl ve startovním poli ještě minimálně 2 Cumuly, s jedním létal Tomáš (viz titulní snímek), se druhým nováček mezi elektroletci pan Plichta. Ta směrovka posunutá vepředu je omyl, ale jinak se mi zdá, že půjde o konkurenceschopný model.


Mně ve finále pomocníkoval a časoměřil Tomáš a moc dobře. To, že zneuctil Castora přirovnáním křídla k psacím stolu z Ikei a hned křídlo k tomu účelu zneužil, jsem mu rád odpustil.


V prvním finále jsme měl zatmění nebo zkrat nebo možná jen nemístnou odvahu, když jsem vypnul v asi 70 metrech. Graf mě usvědčuje jednoznačně, byla to blbost. Jenomže Tomáš si povšiml, že padají všichni a doporučil mi rychle opakovat. Poslechl jsem a udělal dobře, jediný pilot, který letěl jen jednou, byl Milan, ale měl jsem víc. Podle mě tato episoda potvrzuje dvě věci: (a) že Milan je sice asi nejlepší pilot ve startovním poli, ale hloupost je neporazitelná 🙂 , a (b) vyhrává ten, kdo udělá chybu jako předposlední. Druhé finále bylo, alespoň u mě, „pohodové“, na grafu jsou krásně vidět „nulky“ a probíjení se proti větru, naštěstí jsem měl dostatek vstupní výšky.


Pro poučení záznamy z prvního až pátého kola – 3x „1000“ a 2x škrtací, měl jsem kliku, že se na mě pro finále dostalo.


Nástup na vyhlášení, nadvláda Daidalů se v RCEV nekoná 🙂 . Jardovi a jeho partě se povedlo připravit moc hezkou soutěž, hlavně zajistit to správné letové počasí 😉 . Za sebe moc děkuji a příště přijedu zase!

Vlákno na Stoupáku.
Výsledky.

Nakonec ještě pár slov o velkých letadlech. Dohoda modelářů a „velkých“ pilotů byla obdivuhodná, ostatně jako na většině letišť, co znám. Ale vyčkávat „Pipera“ na okruhu, dokud „modýlky“ nepřistanou, to jsem ještě neviděl. I za to patří klukům dík.


To Vivat OK-6114, asi z Vrchlabí, byl odvážnější, prolétl nám nad hlavami „bez ptaní“ 🙂 .

Honza
7.7.2014

komentářů 13

  1. Opět skvělý článek, jako ostatně u Honzy vždy. Těch díků za pár foteček nebylo třeba.
    Mé osobní postřehy z Horní Branné bych shrnul asi takto:
    1) příště se neženýrovat s výškou (byl jsem dost překvapen z toho jak se létalo vysoko)
    2) pokusit se ještě něco vymáčknout z éra (nové pořizovat nechci)
    3) nepřistávat po větru a po konci pracovního času 🙁
    4) se učit, se učit, se učit.

    Jinak s Jardou doufáme že co nejvíc pilotů dorazí na náš RCE víkend 23. a 24. srpna v Suché. V sobotu budou eNka a v neděli Véčka. Můžeme porovnávat!

    1. Ahoj, když jsi tady nakousl srpnovou dvojsoutěž v Suché, tak se rovnou zeptám – bude možné na letišti ze soboty na neděli nocovat se stanem ?

  2. Kluci, dík.

    Rudo, s výškou v RCEV to pěkně shrnul Tomáš – http://www.stoupak.cz/forum/souteze-v-roce-2014/12136-rcev-horni-branna-5-7-2014?start=10#12818 , podle mě u „malých“ funguje opravdu spíše horní omezení výšky než že by se bojovalo o „vypínací“ metry. Je to zajímavý postřeh a uvidíme, co to s kategorií udělá. Osobně si myslím, že vývoj povede od „káčkových“ modelů k nějakým větším a těžším eroplánům, se kterými bude možné létat více takticky, ale taky možná ne, uvidíme. H.

    1. Jo jo, v podstatě se s tím dá souhlasit. Já osobně bych asi přivítal větší bodový odečet za nastoupanou výšku. Jak už prohlásil Jarda „když vystoupám o 10 metrů víc, tak naletím víc než odečtu“.

    2. Tak samozřejmě záleží na počasí, kdyby bylo počasí, jako jsem zažil hned v neděli po soutěži při tréningu, tak se bude i v RCEV létat pod 100m běžně a maxima z výšek kolem 160-180m ani nemusí stačit na finále.
      Nicméně situace, kdy bude spíš fungovat 200m limit a malé výšky nebudou zase tak horké, budou určitě podstatně častější než u F5J.

    3. Myslím že s výškou to není tak špatné. Už na prvních soutěžích se pohybuje průměr kolem 150-160m. Vzrůstající konkurence to bude postupně tlačit dolů. Většina pilotů má za sebou zkušenosti z RCEK, kde je standardní start kolem 300m, pak se není co divit… 😀 .

      1. Petře, já ten svůj příspěvek nemyslel nijak negativně. Proti RCEK je pokrok naprosto bez diskuse už teď, další se dá čekat s postupem času. Nicméně by mě docela překvapilo, kdyby se v dohledné době objevilo příliš mnoho soutěží, na kterých by na postup do finále nestačilo mít všechny lety cca 150m s plným časem a body za přistání. Situace, kdy se bude víc pilotů „řezat“ kus nad zemí, ale asi moc častá nebude, konkurence je jedna věc, ale možnosti modelů druhá.
        Ale jak jsem psal na Stoupáku – mě to přijde jako dobrý stav a kategorie RCEV jako „slibná“.

        1. Tome já reagoval na Rudův podiv nad relativně velkými výškami, jinak souhlasím 🙂 .

          1. Kupodivu se ale u nás (tady na východě) výšky opravdu snižují a když přistanu a mám 180 metrů, považuji to za špatný výsledek. Těch dobrých pilotů bude stále více a více, a okolo 100metrů bude podle mne zanedlouho běžná výška (samo hraje roli i počasí)

    4. Dovolím si jednu malou a možná kacířskou poznámku k těm „těžším eroplánům“. Tuhle sme nad tím trochu debatili a došli naopak k názoru že by se možná (někdy) uplatnili lehounké „papíráky“. Tak se nechme překvapit.

  3. Chtěl jsem zareagovat v článku o Hořicích, ale protože nevím, kdy se k tomu dostanu, tak navážu tedy:

    Podle mě výšky závisí na počasí, když bude „obtížné počasí“, bude se létat na hranici 200 m, protože se stejně „padá“ dřív. Když bude hezky a „termicko“, budou rozhodovat vypínací výšky. V sobotu v Hořicích (velké F5J) se to ukázalo dost názorně, padalo se třeba ve 3. minutě a létalo se vysoko. Takže osobně nějaké velké poklesy vypínacích výšek určitě neočekávám, spíše si myslím, že se lidé naučí lépe odhadovat, jak „trefit“ 200 m.

    S „lehoušem“ taky nevím, když porovnám Castora s „káčky“, tak bych raději ještě něco většího a těžšího – uvidíme, kterým směrem půjde vývoj… H.

Komentáře nejsou povoleny.