Pro termínovou kolizi se rozhodli plzeňští bez náhrady zrušit plánovanou sobotní soutěž RCEV. Když mi to Ivan Hořejší zavolal, vymyslel jsem náhradní program – pojedeme létat do Hořic F5J. Nepřijdu přeci o páteční návštěvu pivovaru s klubovými kolegy, uvidím staronové kamarády a jako bonus si zalétám s „velkými“ (myslím společně 🙂 ).


Petr pojal soutěž ve velkém stylu, organizace na velkou 1*.

Plocha byla čerstvě posekaná (agronom místního družstva je členem klubu) a to bylo moc dobře. Spotřeba plochy piloty F5J je až neuvěřitelná: obytný vůz, případně auto s přívěsem tvoří jednu stranu obdélníku, druhou potom zabírá prostor pro uložení a přípravu modelů. V číslech tak 10×15 m na soutěžícího 🙂 .

Houfování před nástupem. Na soutěž přijelo 32 pilotů, soutěž Petr vypsal na devět základních kol po čtyřech skupinách, do tříkolového finále postupovalo 9 nejlepších ze základní části. V plánu na sobotu bylo 7 kol, na neděli zbyla dvě, plus finále. A tak se i stalo.

Počasí bylo „nehořické“, modrá obloha, vítr do 3 m/s, startovalo se hodně nízko.

V jedné bublině nad zemí se tak sešlo několik modelů (zde všechno „ocasní véčka“ 🙂 ) a docházelo i ke srážkám. Většinou piloti let dokončili, pouze v jediném případě (Karel) žádal pilot opravu, neboť se model z oblohy neovladatelný zřítil.

Radek N. měl smůlu, dvě srážky, dva poškozené modely, opravu už neměl letět s čím 🙁 .

Stejně to je kombat 🙂 .

Čekání, mezi koly MUSELA být přestávka. Nevím proč, ale piloti jsou tak zvyklí 🙂 . Je ovšem skutečností, že ji startér postupně stále více zkracoval.

Počasí lákalo k nízkým letům do velké dálky. Tady se Tomáš vydal na jih …

… v dalším letu na západ …

… ani na východě, směrem k Hořicím, to nebylo lepší …

… naštěstí model donesl vždy celý. Přemlouval jsem ho, aby se jednou vydal i jih, ale odmítl a z malé výšky termiku vytočil…

… zastoupil ho ale Jirka, v posledním sobotním kole.

Radka M. mám za našeho nejlepšího pilota, na jeho létání jsem koukal s otevřenou pusou a tiše záviděl …

… dirigován tátou Zdeňkem …

… nebo Tomášem sázel jeden hezký let za druhým. Tedy zrovna při tomto startu mu to nevyšlo …

… po prudkém přidání plynu se výškovka rozhodla opustit zbytek modelu, následovalo poškození křídla aerodynamickými silami. Škoda 🙁 .

Martin vedl celou sobotu, létal nízko …

… a přesně přistával. V prvním nedělním kole se ale vracel na motor, bohužel už po druhé 🙁 .

Po každém kole Hedvika oběhla pomocníky a sebrala jim lístky, případně někdy půjčila tužku a až potom sebrala lístek.

Nízké starty. Stejně to bylo jak na Tourist Trophy, akorát kravál utichl po 30 sekundách 🙂 .

Béda bojoval s technikou. A také chvíli řídil cizí model, naštěstí je tráva vysoká a odnesl to jen „čumák“ trupu.

Vždycky Hořice! Leoš vždy dobře naladěný …

… Petr vždy dobře létající (až na poslední finálové kolo 🙂 ).

Ani jeden z modelů na fotce není Petrův, Radek ukazuje „leť tam!“.

A ještě jedna z finále – 50 za přistání by prý bylo bývalo moc 🙂 .

Podle mě by po jídle měla následovat dvouhodinová siesta …

… startér, ředitel a zapisovatelka odpočívají, zatímco piloti musí trávit a zároveň se potit na place.

Za maringotkou byla napáječka a taky se tam vyvěšovaly výsledky. Mirek je po operaci očí, nemohl létat, tak se ujal kantýny.

Blahopřeji! Výsledky základní části a finále jako fotky.

Jezdím do Plzně moc rád, bylo mi líto, že soutěž zrušili. Volného termínu využil Vláďa a svolal Manušickou soutěžičku. Letos už druhou a asi se mi zase prodloužilo minus 🙂 . Ale jak říkala má prababička „člověk nemůže být jednou prdelí na dvou posvíceních“. Nemám rád dvoudenní soutěže, ale v Hořicích máme chatu, to se dá.

Soutěž pro mě byla obrovským poučením. Malý model nemá objektivně šanci. Z dané výšky velký model doletí dále, takže pilotovi poskytuje mnohem více času na nalezení stoupáku. Možná kdyby byl lepší (chytřejší) pilot 🙂 .

Ale nevymlouvám se, kazil jsem si lety sám, posuďte sami:
V prvním letu jsem vypnul v 64 m. Pro „velké ptáky“ by to bohatě stačilo, já obletěl čtvrt oblohy, na stoupák jsem nenarazil a potupně přistál ještě před 3. minutou (což je hranice, kterou by měl překonat každý 🙂 ). Říkal jsem si, že jsem si měl vzít RESku, to bych letěl do 90 m. Ve druhém letu jsem čas nalétal, ale nepřistál. Šel jsem pozdě (RESky jsou rychlejší 😉 ), namísto zapíchnutí modelu jsem prohnal Hedviku za přistávacím bodem. Je poučená, utekla 🙂 . Ve třetím kole jsem si užil svých několik minut slávy, když jsem trefil stoupák a ostatní ne. Ve čtvrtém kole jsem pocítil nedostatečnost Calvina oproti „velkým ptákům“. Foukalo a já si netroufl daleko po větru. Páté kolo bylo opakováním prvního, prostě jsem cestou na stoupák nenarazil. Šestý a sedmý (podvečerní) let byly plné, ale z velkých výšek. V neděli ráno jsem letěl vysoko a dobře a vysoko a špatně.

Zajímavé je srovnání mých umístění v jednotlivých kolech (Petr je vyvěšoval, společně s celkovými výsledky) ze 32 pilotů:
1 – 29.
2 – 23.
3 – 1.
4 – 20.
5 – 25.
6 – 18.
7 – 14.
8 – 19.
9 – 27.

Ptali se mě kolegové, zda se nechystám si pořídit dospělý model F5J. Velké modely jsou nádherné, nic lepšího pro termické létání není, a létání nízko je napínavé a divácky atraktivní. Ale nemyslím si, že by ze mne takový model udělal lepšího pilota.

Když ti to nejde ve 3D, zkus 2D. Tomáši díky za zapůjčení.

Na letišti byl čilý „velký“ provoz. Pokochejte se.

Příští sobotu je letecký den v Mladé Boleslavi, těším se.

Honza
9. 6. 2024