F5J – Hořice 24.-25.5.2014


Dvoudenní soutěž v létání „nízko a daleko“ uspořádali kluci okolo Petra Duška v Hořicích. Mezinárodní punc soutěži dodali piloti z Maďarska, Slovenska a Německa, nakonec se nás sešlo 37. Soutěž byla vyhlášena na 7 kol (5 v sobotu, 2 v neděli) a tříkolové finále.


V knize Nepraktových kreslených vtipů je ukázán César na návštěvě u lehké děvy s titulkem: „Přišel jsi, viděl jsi, zvítězil jsi. Ještě zbývá, abys zaplatil!“ Na našich soutěží se platí předem 😉 a platit musí i „účastníci“ (i když Standovi unikla bedna jen o fous).


Tomáš kontroloval a aktualizoval firmware mnoha pilotům. Zatímco se „trápí“ s počítačem, Jarda obdivuje „vůdců hlavní stan“, takto depo nejlepších současných pilotů F5J z Malča týmu.


Radek měl po 7 kolech šest (viz komentáře pod článkem, Tomáši dík) „1000“, Zdeněk ztrácel jen kousek, v prvním kole finále si ale po vypnutí motoru v 50 metrech vybrali špatnou stranu 🙁 (a Tomáš taky).


Zdeňkův Pike a Tomášův Stork v bublině (ty malé černé tečky jsou asi vlaštovky nebo mouchy 🙂 ) …


… blízko a …


… nízko.


Při dvoudenní soutěži (vlastně třídenní, protože někteří spí na letišti dvě noci) je třeba řádně odpočívat …


… a také se správně stravovat (o pitném režimu nemluvě).


Pilot se má při cestě ze startoviště usmívat 🙂 , bylo to dobré. Jirka odlehčil Rudova Eose o 300 gramů, ještě bude muset vyměnit křidélková serva, protože při posledním letu přistával po selhání serva vývrtkou z asi 10 m. Model naštěstí přežil 🙂 .


Nejdelší cestu do Hořic vážili László Markó a György Görög z Maďarska – prý 700 km jedna cesta.


Nelétali špatně, finále jim uniklo jen o pověstný „fous“.


Roman s Pikem ozdobeným „bílou zmijí“. Létal skvěle, ostatně jeho dojmy si můžete přečíst na jeho blogu (odkaz na konci článku). Prý už ho za jeho nadšení z F5J „nemají rádi“ kolegové F3-béčkaři, pokud bude předvádět podobné výkony jako v Hořicích i v F5B, nebudou ho brzy mít rádi ano F5-jéčkaři 😆 .


Dalším „Lomcovákovým“ záslužným činem bylo, že k účasti v soutěži přemluvil Honzu Uhlíka. Honza byl blízko k vynechání prvního nedělního kola kvůli mlze, neboť k dosažení výšky 200 m jeho Scorpionovi stačí 6 sekund 🙂 , prý létal raději na půl plynu…


Gerhard Pollack z Německa s Kappou 35. Letovka 1200 gramů, ale ta vysoká směrovka je tak beznadějně ošklivá 🙂 . Bylo zajímavé slyšet odpočítávání poslední minuty letu ve čtyřech řečech najednou – z rozhlasu anglicky a od pomocníků česky, maďarsky a německy (sorry, slovenštinu jsem neslyšel – bylo to moc daleko 😉 ).


Pilot se směje, má proč (viz foto se stupni vítězů – k tomu ovšem bylo ještě v dané chvíli daleko).


Jiný pilot, stejný model a stejný výraz 🙂 . „Enjoy“ znamená „užívat si“, Luboš i Pavel se tím evidentně řídili.


Nejrozšířenějším modelem ve startovním poli byl ale asi Pike Perfection, zde startuje Standa Perkovič. Standa létá tak nějak nenápadně, bez velkých výstřelků, spolehlivě …


… v „nedbalkách“ jsem ho přistihl jen jednou, když se ještě létalo a on se rozhodl „nezdržovat“ 😉 ; nevím zda zariskoval (bylo to myslím poslední kolo) nebo jen neměl kliku.


Tři „pajky“ najednou! A v pozadí Maxa.


Mně se Maxa stejně líbí ze soutěžních speciálů nejvíc.


Dudášovi a Stork. Juraj nelétá, pouze dohlíží a, dle jeho slov, platí. Matúš byl ve finále a nejlepším juniorem.


Tomáš Hrubý říká, že pilot nesmí mít svůj model rád, protože jinak by nemohl přesně přistát. Možná na tom něco je 🙂 .


Jarda Imiolek se konečně nechal přesvědčit (po dvou letech!) a dokončil Aspira. Údajně je těžký (atd. – obvyklé výmluvy 🙂 ), ale Jarda rozhodně létat umí. Jen by mě neměl poslouchat, v jednom kole jsem jej donutil vypnout motor brzy a to ho asi stálo finále 🙁 . Doufám, že mi to odpustí, protože jsem moc rád, že mám parťáka ze sousední „vesnice“ 🙂 …


… který mě i na kafe pozval. Jardovu pečlivost a připravenost jsem na těchto stránkách obdivoval už mockrát 🙂 …


… i když tentokrát si postavil depo uprostřed mraveniště – taky se chtěli svézt 🙂 a mnohým se to povedlo (možná až do Ústí 😀 ).


A ještě jedna fotka pro inspiraci – chránička na antény. Mimochodem, třeba Standa má normálně antény v kabině a až před letem je protahuje dírkami v trupu ven.

Na finále jsem měl smůlu. Ne kvůli tomu, že jsem se tam neprobojoval, nýbrž kvůli tomu, že jsem nestihl odjet včas 🙂 , předtím, než jsem byl “požádán” o pomocníkování. O svých názorech na finále už jsem psal jinde, tak snad jen poznámku, že “uprchlíků” bylo po základní části poměrně dost.


Ještě před finálovými lety proběhla kontrola výškoměrů, při níž byli odhaleni dva hříšníci z řad finalistů s nesprávnými verzemi firmwaru. Naštěstí opět pomohl Tomáš. Při té příležitosti jsem si uvědomil, že já sám mám ve výškoměru správnou verzi, ale ve čtecí kartičce ne 😳 .


Ve finále jsem našeptával Mirkovi Kotulovi, měřit „nám“ přichází sám ředitel soutěže. V průběhu letu jsem Mirka uklidňoval slovy: „Neboj, máme největší výšku“, jenomže to je právě v F5J špatně 🙂 .


Ve finále se létalo hodně nízko, to ale už i v základních kolech. Na druhou stranu už v prvním kole finále odpadli 3 favorité 🙁 .


Vedle nás se ke startu chystal Zdeněk Vojkůvka s asi nejstarším eroplánem ve finále – „jenom“ Pike Perfect.


Model se po přistání znechucen obrací k pilotovi zády – takové zacházení si ani Perfect nezaslouží 🙂 . I tak si ale Zdeněk odvezl pohár pro nejlepšího pilota staršího šedesáti let. To je ovšem na našich letištích dost smutná novinka, žáků a juniorů se nedostává 🙁 .


Petr píše diplomy, já ovšem fotil toho brouka 🙂 .


Enjoy, Pike, Enjoy a dále Pike, Pike 🙂 . V zákulisí se diskutovalo, který model je lepší, samozřejmě bez závěru, záleží na pilotovi 😉 .


Na hořickém letišti bývá i „velký“ provoz. Na nebi se „motal“ Blaník …


… i aerovlek.

A teď ještě něco o mně 🙂 :


Castor zarytý v řepě. V malé výšce a ve vzdálenosti asi 600 m došlo ke ztrátě signálu. Moje blbost, volně ložená anténa se přestěhovala mezi serva a baterku. Modelu nic nebylo a anténu jsem na správné místo přilepil 🙂 .


Záznam z onoho předčasně ukončeného třetího letu. Výšku na návrat jsem neměl a nebyl jsem schopen jí nabrat, asi si budu muset pořídit větší eroplán 😉 .


Záznamy ostatních letů. V prvním letu jsem přistával předposlední, ale ta výška… ach jo. Navíc vítěz nám nadělil všem a škrtací let jsem si vyrobil tou nulou. Za zmínku stojí ještě šestý let, kdy jsem situaci hodně daleko a hodně nízko zopakoval, tentokrát se to vyplatilo. Celkem to dalo 17. místo a to je o hodně lepší, než jsem kdy mohl doufat.

Mě soutěž moc bavila. Vzduch byl „aktivní“, se spoustou termiky i klesáků, přitom moc nefoukalo. V takových podmínkách se dá zalétat i s „malým ptákem“ bez toho, že by se člověka zmocňoval pocit méněcennosti. Určitě je menší model v nevýhodě, já bych jí odhadl, za daného počasí, tak na 30 – 50 m výšky, které jsou potřeba ke kompenzaci horších výkonů menšího modelu, ale s tím se dá žít 🙂 .

F5J je totiž pěkně náročná kategorie. Základem k úspěšnému létání, řekněme mimo špetky talentu, je potřeba kladně zodpovědět minimálně tři následující otázky:

1. Jsem schopen a ochoten provozovat minimálně dva, lépe tři špičkové modely?
2. Jsem schopen a ochoten najezdit za sezónu 10 až 20 tisíc km po mezinárodních soutěžích?
3. Jsem schopen a ochoten být 5x týdně na letišti a trénovat za každého počasí?

U mě je odpovědí třikrát ne a o to větší úctu a obdiv chovám k pilotům, kteří to dokáží.
Potom se ovšem vkrádá další otázka, proč na soutěže jezdí „účastníci“. Nevím jak ostatní, ale já bych své důvody shrnul následovně:

1. Mám soutěžení rád, už jen proto, že jde o úplně jiné létání než někde „za barákem“.
2. Soutěžím (mentálně) ovšem s piloty sobě rovnými. I když to nedotáhnu v absolutním pořadí nijak vysoko, vždy si mohu vybrat kamaráda na podobné úrovni a radovat se, když ho porazím, a mít zlost, když dostanu napráskáno 🙂 .
3. Soutěž je vždy společenská událost.

Proto, máte-li doma jakýkoliv elektrovětroň, pořiďte si výškoměr a přijeďte si zasoutěžit. Vykašlete se na obavy, jsou zbytečné. F5J, vedle toho, že je nádherná, se dá opravdu odlétat s čímkoliv. Speciální modely prostě nejsou k účasti potřeba. Jasně, na špičkové piloty se budete jen dívat, ale na rozdíl od jiných kategorií i to dívání je zážitek.


Hořičtí, díky moc za skvělou soutěž (ostatně jako vždy 😉 ).

Výsledky
Diskuse na Stoupáku
Lomcovákovy dojmy
Stránky LMK Hořice

Honza
27.5.2014

komentářů 10

  1. Honzo, na většině fotek máš zataženou oblohu… tak kde jsem si teda připálil krk a lýtka… asi v sobotu večer u ohně?

    Že je Kappa35 tak lehká potvora jsem teda netušil, a to jsem s ní strávil noc v boudě… 😀 .

    1. Lýtka chápu, ale krk – s tím Tvým širokým slamákem, co jsem Ti ho celé dva dny záviděl 😀 ?

      Gerhard tvrdil, že 1200. Lehká byla, to jo, ale jestli tolik moc, potvrdit nemohu. Ale asi jo, ten její letový projev za moc nestál, pokud jsem si stačil všimnout. Fakt nevím, zda má cenu se za tou hmotností tak honit. H.

  2. Rýpnu si – Radek neměl 7x1000b, ale jen 6x1000b. Musím se prostě ozvat, protože o absolutní možné skóre před škrtáním jsem ho připravil já :-))))

        1. Samozřejmě 😉 . A taky jsem to nahoře opravil – když jsi ten trenér 😀 H.

  3. Honzo, prosím tě, co to je za éro na 8-10 fotce? Na křídle vidím nápis EOS, zkusil jsem to googlit, ale bez výsledku. To někdo komerčně vyrábí (a prodává) nebo je to domácí kusovka?

  4. Ahoj!
    Sice nejsem Honza, ale jsem majitelem zmíněného Eose. Je to samozřejmě samodomo, to už poznáš podle „nábytkového“ vzhledu, který je v dnešní době výjimkou. Je to jediný prototyp, který vyrobil ing. Ruda Vybíral z Prahy. Konstrukce je poplatná možnostem „sklepní“ dílny, což v praxi znamená, že jádro z XPS je potažené balsou a přes to sklo. Exponovaná místa jsou uvnitř samozřejmě vyztužená uhlíkem. Gondola je uhlíkokevlarová, motor je oběžka s kV 1450, což je zbytečně moc (ale co bych chtěl za 16 dolarů), zatím létám na 3článek 2200mAh, což je úplná pitomost, ale byl v šuplíku, vrtulka je 10/6 a odběr cca 55A. Letovka je cca 1930 g a rozpětí necelých 3500 mm.
    Výkony jsou bohužel zkreslené mojí urputnou snahou ten model řídit. Loni jsem s ním byl i ve finále, ale to bylo asi proto, že jsem se tomu řízení nevěnoval plně. Při letošních Hořicích moje snaha o řízení skončila málem pohromou, protože jsem havaroval těsně vedle startéra jen proto, že jsem chtěl dát „ještě poslední kroužek“. To se povedlo doslova. Už je ale všechno opraveno a čekám na další příležitost, jak se historicky znemožnit.
    Zdravím tě.

    1. Ahoj!
      Dík za vysvětlení. Mne se právě ten „nábytkový“ vzhled líbí a (a to už nemluvím o případné opravitelnosti oproti „brusům“, což je vlastnost, kterou ještě pořád musím brát na zřetel 🙂 ).

Komentáře nejsou povoleny.