Ačkoliv to s počasím dlouho vypadalo všelijak, dokonce jsme se domlouvali, zda soutěž nepřeložit již na pátek, v sobotu ráno přivítala 14 soutěžích jasná obloha a skoro bezvětří. A živly nám zůstaly nakloněny, zatáhlo se až na poslední kolo a déšť mě chytil až cestou domů.
Někteří soutěžící jsou „esa“ (= 5 a více soutěží :lol:), o jiných bylo možné důvodně předpokládat, že se stanou snadnou „kořistí“. Tomáš nejprve pomohl Jirkovi nastavit Altise a potom už jen zíral…
… jak Jirka s úsměvem kráčí až do finále. A to létal s „malým“ (s rozpětím do 100 palců) dvoumetrovým Daidalem. Jirkovi „našeptával“ další finalista Jarda Bartůněk.
Jarda měl ovšem „velkého“ SuperStarLighta. Druhý model patří třetímu „pražskému“ finalistovi Honzovi Mickovi. Nejtěžší model ve startovním poli, nějakých 2.8 kg a bitevní provedení. Při srážce s Pikem Zdeňka Malčíka při startu jen odprýsklo trochu barvy (nebo kytu?).
Zdeněk let opakoval, Honza si srážky asi ani nevšiml :-). Protože šlo o poslední skupinu kola, nalosoval pořadatel ke Zdeňkovi dva další piloty. Ti tak měli možnost si vylepšit dosavadní výsledek kola.
Druhá srážka stála model Leoše Tomišku, který se ve výšce srazil s Jardovým modelem. SuperStar to odnesl nakřáplou výškovkou, ale pokračoval v letu. Druhý model už se opravovat nebude. Příčina srážky je ale podle mě jednoduchá – nedodržení základního pravidla o kroužení v termice. Kroužil jsem s Jardou v jednom komínu doleva, když přiletěly další tři modely a začaly točit doprava. To se nedělá, vždy je třeba dodržet směr točení.
Montáž oběžky na Jardovu modelu zamaskovaná lapačem vzduchu. Na výkonu v F5J opravdu nezáleží :-).
Honza říká, že nejdůležitější na soutěži je správná výživa. Měl by to vědět, je letošním mistrem ČR ve dvou disciplínách. Pražskou „peruť“ doplnil ještě Ruda a …
… a Tomáš a Martin Hrubý. Zde Tomáš předvádí, jak se Stork dá dovážit. Má k tomu krásnou sadu závaží a návod, v jakém pořadí závaží řadit. Nádhera.
Stork je moc hezký model, Tomáš však zkazil první dva starty a potom už si soutěž jen užíval.
Martin létal s Cirrusem. Kam jste dali Dragonfly?
Druhého Cirruse měl náš letos asi nejlepší pilot RCEK Milan Chalupník. Model má nové ocasní plochy a větší hloubku křídla – aby profil nekončil 3 mm silnou odtokovou „plochou“, přidal Milan na křídlo asi 15 mm širokou lištu, kterou zbrousil do klínu.
Ale dost bylo Prahy (a přilehlého okolí – sorry Milane) !!! 😆
Náš slavný tým Chvostoskoků létal s „malými“ a vůbec ne špatně, tentokrát bychom týmy určitě vyhráli, kdyby je býval pořadatel vyhlásil :-).
Míra létal s větším (2300 mm) Daidalem …
… a Petr si „vyvakuoval“ nový model o rozpětí 2400 mm. Kombinace uhlíku a kevlaru je velmi nefotogenická :-).
Na funkci to ale nemá vliv, alespoň při tomto letu ne :-).
Tady už to bylo horší: „Řepa vyrostla veliká, převeliká“. Byl to ale jediný případ, kdy musel někdo do pole.
Fotek je tentokrát málo, nestíhal jsem. A navíc mě jeden aktivní pomocník vyhnal, abych mu prý nerozptyloval pilota (právem :-)).
Výsledky a diskuse na Stoupáku.
Povšimněte si, že na Radka nikdo neměl (škrtal 1000) – tady se musím zase omluvit, že jeho fotku neuvidíte, vždycky mi někam uhne 🙂 – ostatní finalisté se vešli do 4 bodů. To už je „narvané“ jak v RCEK :lol:.
Malé modely při panujícím počasí v žádné nevýhodě nebyly, i když klesavost Castora mi přišla ve srovnání s velkými ptáky zoufalá (naštěstí se jeden let škrtal :-)).
Nasadil jsem nový taktický prvek – let na půl plynu. Zdá se mi, že při mělkém stoupání Castor indikuje stoupák celkem dobře, když se mi zdá, že „to tam je“, stáhnu plyn na půlku a udělám kolečko. Pokud tam termika je (přesněji řečeno, když se mi zdá, že tam termika je), mohu vypnout motor úplně, v opačném případě přidat a odletět jinam. Vypínací výšky jsem měl proto docela nízké :-). Zato přistávání mi moc nejde, asi začnu létat RCEK, jako trénink přistávání.
Bylo to mé první finále. V prvním kole jsem ve stoupáku odletěl moc daleko a už na model neviděl, takže jsem se musel vrátit a potupně přistát v půlce. Ve druhém kole to ale dalo 1000 – jsem v euforii ještě teď :D. Užil jsem si to a F5J mě baví.
Létali i velcí, Blaník je klasika (i když zde ve verzi L-23).
Petře a Pavle a ostatní hořičtí pořadatelé – díky moc, byla to nádherná soutěž.
Honza
29.9.2012
Konečně jsem se dostal ke stažení dat z výškoměru a ejhle:
– Vždy jsem myslel, že jsem nalétl termiku už na motor, ale z grafů je vidět, že jsem jí musel tak minutu hledat; možná je to doba potřebná na ustředění modelu, možná je to důkaz, že má taktika snažit se nalézt stoupák už při motorovém letu je naprosto pomýlená a nefunguje a že jsem měl prostě jen neuvěřitelnou kliku.
– Evidentně platí, že čím výš, tím dřív dole – oba lety nad 150 m skončily předčasným přistáním. I když možná i to logiku má, pokud jsem stoupák „nenašel“ (uvozovky kvůli poznámce výše), nechal jsem motor vypínat od časovače, takže i výška byla větší. Grafy mě ovšem i tak usvědčují z neschopnosti – v obou krátkých letech stoupák byl, ale nedržel jsem se ho. V obou případech to bylo kvůli orientaci, po prvním finále – což je ten nejkratší let – jsem si na druhé finále vzal silnější brejle :-). Velikost se holt počítá :D.
H.