Muzeum Gianni Caproniho

Výlet do Itálie nebyla jen soutěž v Autonomy. Možná ještě větším zážitkem byla návštěva muzea Gianni Caproniho na letišti v Trentu. Fotky od Honzy Itálie 1 a Petra Itálie 1, Itálie 2 už jste možná viděli, pár dojmů, možná trochu pozdě, připojuji i já.

Na letiště v Trentu jsme dorazili brzo, muzeum bylo ještě zavřené, ale i tak se bylo na co dívat. Letiště je malé, slouží „aeroklubovému provozu“, jako základna záchranných vrtulníků a příležitostně i pro charterové lety. Trento je sevřené mezi alpské masívy, což dává letišti (i městu) neopakovatelnou atmosféru. Jinak Trento bylo až do konce 1. světové války naše – Rakousko-Uherské :-).

Strážce letiště a muzea – Lokheed F-104 Starfighter, dílo slavného „Kellyho“ Johnsona a vývojových dílem „Skunk Works“ (zde podpíraný Honzou 🙂 ).

Plovoucí výškovka a poměrně malá směrovka (pohyblivý je až ten zadní díl).

Piper PA-18 D-EBTN, my jsme přijeli a on odlétal :-).

Přilétající Dauphin I-TNBB.

Záchranné vrtulníky jsme viděly dva – I-PATE a I-TNBB, plné označení je Eurocopter AS365 Dauphin II.

Celou dobu, co jsme byli na letišti, probíhaly aerovleky. Vlečnou je Robin DR.400/180R s registrací I-ITAE, větroněm dvoumístný (cvičný) Grob G-103 Twin Astir I-TAFA.

Pochybuji, že letadla byla kdy nad vrcholky okolních kopců. Musí to být úžasné létání.

Vlečná se vrací.

Protože se přistávalo na betonovou dráhu, zřejmě lano odhazoval ještě nad trávou, v každém případě jsem se divili, kam ho dal.

Vypadalo to, že cvičili okruhy, lety trvaly sotva 5 minut.

Twin Astir těsně před dosednutím. Po betonu ujel klidně i 200 m.

Posledním strojem, který se nám předvedl, byl Robinson R22 I-HEFQ. Tedy, můj dojem z těchto „vrtulníčků“ je ten, že na každém letišti (velkém i modelářském) se najde „blbeček“, který dokáže ostatní osazenstvo svými kousky pěkně vystresovat. Tento se předváděl nad dráhou ještě v momentu, kdy se rozjižděla vlečná, uhýbal až na poslední chvíli (alespoň mně to tak připadalo).

Průkopník letectví Gianni Caproni žil v letech 1886 až 1957. Mimo konstruktérských kvalit byl i významným průmyslníkem, do jeho koncernu patřily i firmy, jejichž produkce se týkala letectví jen vzdáleně. Na leteckém nebi dnes již jeho jméno nenajdeme, poslední továrnu, Caproni Vizzola, převzala v roce 1983 Agusta.

Muzeum bylo založeno již v roce 1929 na popud Caproniho ženy (proč jsou ženský prozíravější ? 🙂 ) a i když druhá světová válka a dějinné obraty muzeum o některé vzácné exponáty připravily, není mnoho muzeí, která by se mohla chlubit staršími letadly. Celkem má muzeum 57 letadel, vystavených je sotva 20.

Italské letectví patřilo do začátku druhé světové války ke světové špičce (skoro všechny rekordy patřily italským strojům a pilotům), bohužel ve druhé světové válce a po ní už to tak slavné nebylo a protože trh je zaplavený literaturou týkající se až pozdějších období, o italském letectví se toho u nás moc neví.

Zbytky devítiplošníku (3×3) Ca.60. Rozpětí 30 m, 8 motorů Liberty V12 po 400 koních, havaroval při první vzletu. Měl být prvním strojem, který přepraví 100 cestujících přes Atlantik. Můj dojem je, že tady to pan Caproni trochu „přeťápl“, i jeho předchozí konstrukce se vyznačovaly nebvyklými nápady a přemírou drátů a výztuh, ale toto bylo i na Přírodu moc.

Výstavní hala není moc velká, o to je našlapanější. Honza si fotí model Ca.60 ve vitríně, úplně vepředu je motor Liberty, v pozadí stříbrný dvouplošník Ca.163.

Ansaldo A-1 Balilla. Mám pro tento stroj slabost, protože jsem si ho kdysi postavil jako maketu na CO2. Když si vzpomenu, jak jsem se „vyblbnul“ s trupem (přechod z obdélníku na trojúhelník při žbrdlinkové konstrukci). Potah trupu je z mahagonové překližky – i po 90 letech krásný materiál.

A ještě jednou Balilla – zvláštností italských letadel byla trikolóra na spodku křídel – levý konec červený, pravý zelený.

Ca.163, akrobatický speciál postavený v jediném exempláři a zrenovovaný do původního lesku. V označování Caproniho letadel panoval dlouho zmatek, modely byly pojmenovávány různými zkratkami podle účelu, motorů, výkonů, apod. Ve 30. letech byly značení sjednoceno, přičemž staré modely byly přečíslovány zpětně.

Stíhací Macchi 200, tedy alespoň to, co z ní zbylo. Napravo jsou zbytky jediného prototypu jednomotorového bombardovacího trojplošníku Ca.53. Zavěšeným stříbrným dvouplošníkem je stroj další značky zaniklé již v roce 1935 pohlcením Fiatem – Gabardini G.51.

Něco pro návštěvníky – simulátor závěsného kluzáku.

Gabardini G.51. Prý jsou dochovány 3 stroje z této továrny, muzeum je vlastní všechny.

Saiman 202/M. Cvičná dvousedadlovka pro školení stíhacích pilotů za 2. světové války. Letadel s tak elegantními tvary mnoho není.

Další nádherný stroj z 50 .let – dřevěná dvousedadlovka Caproni Trento F.5. Rozpětí necelých 8 m, proudový motor. Vůbec, Caproni se zdál být průkopníkem používání malých proudových motorů s tahem okolo 100-150 kg (nesprávná, leč pochopitelná jednotka 🙂 ). Jako první použil proudový motor ve větroni (A-21J Calif), od kterého odvodil cvičný stroj C-22J, což byl bohužel asi poslední stroj firmy.

Velký třímotorák je Savoia Marchetti SM-79. Stroj v muzeu byl původně vyroben jako torpédový bombardér, po druhé světové válce byl přestavěn na dopravní a prodán do Libanonu, odkud byl získán zpět v roce 1983.

Ca. 6, r.v. 1910, rozpětí 12 m, motor Rebus 50 HP (krásné jméno – naskočí, nenaskočí, poběží, nepoběží = rébus 🙂 ), stavitelná vrtule!!!

Bristol Caproni 80 HP, 1913. Podvozek je krásná práce. Tento exemplář je původní, anglický, ale Caproni je vyráběl pro Itálii v licenci.

Další malý, lehký, pěkný stroj – Avia FL.3. Mám slabost pro jednoduchá a elegantní letadla.

Co byl pro Velkou Británii Tiger Moth, byl pro Itálii Caproni Ca.100 (přezdívaný „Caproncino“). 700 vyrobených strojů od roku 1928. Tento plovákový se pyšní přídomkem „Idro“.

„Zbytek“ Fokkeru D8 (nebo DVIII).

Toto není „velké letadlo“, nýbrž pouze model (v měřítku tak 1:2) – tříplošník Pensuti se měl stát létajícím bicyklem. Mimo to, že jde o nádherný stroj (alespoň v mých očích), je zajímavá i postava jeho konstruktéra. Emilio Pensuti byl zalétavačem u Caproniho, prý v jediném roce provedl 385 letů na 41 různých typech letadel. Zahynul v roce 1918, když se jeho stroji vzňal motor za letu. Přesto se mu povedlo doklouzat na zem a zachránit „pro národ cennou osobu“ (Mario Galassini – nepodařilo se mi zjistit, kdo to byl 🙁 ). Vylíčení nehody i životaběh pana Pensutiho je v google překladu z italštiny zde.

Ansaldo SVA-5. Ty trojúhelníkové trupy byla nějaká národní úchylka. I k tomuto stroji mě váže vzpomínka – když jsem přišel na první schůzku modelářského kroužku (dávno tomu), stavěl kamarát „účko“ SVA-5 dle Farova plánku. Pamatuji se, že model měl neskutečné množství žeber. Nemáte ten plánek někdo k ofocení?

Ozub pro startér. Na malém nákladáčku (dnes bychom řekli pick-upu) byl na takové konstrukci motor s hřídelí a protikusem. Auto zacouvalo k letadlu a hřídel se zaklesnul za náboj vrtule a startovalo se.