Kdyby nešlo o sportovní podnik, byl to nádherný výlet, zajímavá země, velmi příjemní a přátelští lidé. Po sportovní stránce ale když ne přímo katastrofa, tak alespoň zklamání. Ne nadarmo se říká „lehko na cvičišti, těžko na bojišti“ :-). Příště, bude-li nějaké, budeme chytřejší (snad) :lol:.

Tento článek je jen o soutěži, o tom, co jsme viděli okolo, ještě napíši.

Jeli jsme 3 – Honza Kadlec, Petr Dušek a já. Oktávka „spolkla“ 4 modely s příslušenstvím a 3 piloty celkem bez problémů. Vyrazili jsme v pátek v poledne, na letiště jsme přijeli v sobotu asi ve 4 hodiny odpoledne…

… a začali trénovat. A jsme u problému naznačeného výše: Petr si bezprostředně před odjezdem pořídil nový vysílač s Duplexem, čímž zahodil 14 dní ladění a tréninku a mohl začít znovu. Při tréninku rychlých průletů (asi 🙂 ) mi navíc sestřelil Castora, když jsem asi v 15 m trénoval „vylizování“ bublinek. Musel jsem tudíž soutěž odlétat s Havranem 🙁 . Havran nikdy předtím v Autonomy konfiguraci neletěl, takže jsem trochu laboroval s těžištěm. Popravdě jsem moc nepředpokládal, že by na variantu s náhradním modelem mohlo dojít, ale byl jsem nakonec rád, že ho s sebou mám.

Poté, co jsme se asi o půlnoci dostali na hotel, začali kluci spravovat. Petr lepil proražené křídlo a nakřápnutou VOP a trup …

… a Honza pájel utržené konektory.

Ráno jsme zahájili vztyčením vlajky (kluci makali, já fotil 🙂 ). Vlajka byl od Petra perfektní počin, hned dostala soutěž punc mezinárodnosti. Přihlíží Eugenio Pagliano, otec zakladatel a hybatel kategorie, navíc i hlavní organizátor soutěže.

Petr ještě ráno „študoval“ manuál a hledal ATV, EPA, ADF nebo co, jakožto uživatel vysílače od Multiplexu jsem mu nerozuměl :-).

Honza obdivuje Eugeniův model, krásná A-dvojka na základě modelu od ArtHobby. Na trupu ještě chybí nasouvací „čumák“.

Přihlášky, vklady, vážení.

Váha na modely s krásnou vyřezávanou kolébkou pro uložení modelů (teď vzhůru nohama).

Brífing (stručně, neboli brífly (jak říkal můj kolega Livingstone – viz cimrmani, hra Afrika).

Národní tým Itálie v kategorie F3J na startu. Čekali opravdu jen písknutí, že byla soutěž zahájena, a to co předváděli, bylo až neuvěřitelné. Jeden let jako druhý, na motor do 40 m, po 6 minutách návrat z veliké výšky a ještě větší dálky.

Max startuje Pike Perfecta sledován ostřížím zrakem své ženy (ostatně, jako příčinu našeho neúspěchu jsme odhalili právě nedostatek pevné ruky – pro příští rok si budeme muset sehnat pořádnou „kaučku“).

Po Maxovi odstartoval i pozdější vítěz Thomas se Suprou, Francesco s druhým „pajkem“ ještě vyčkává.

Je to tam, není…

Byl jsem připravený, jak vyfotím Petra přistávat na bod. Čekal jsem marně. Hmm, být to „káčka“ nebo něco podobného, bylo by to hodně špatné. Po tomto letu zjistil, že mu nefunguje jedno křidélko, takže při otevření klapek model vždy divoce zatočil. Naštěstí v Autonomy přistávání nerozhoduje (stejně nám to moc nešlo 🙂 ).

Zato Honza trénoval na příští týden na „enka“. Sedal na čáru a dobře :-).

Dělili jsme se o jeden přistávací bod a naprosto bez problémů, v Autonomy nezáleží na přelétaném čase, takže ten, kdo měl výšku, klidně udělal místo na přistání tomu, kdo odstartoval až později.

Havárií a oprav bylo poměrně dost, prý na italské poměry dost foukalo. Srážka ve vzduchu (vedle té naší sobotní) ale byla už jen jedna, přesto že chvílemi bylo ve vzduchu i 15 modelů a to v poměrně malém prostoru a malé výšce. Celkem létalo 23 pilotů a překvapivě to není žádný problém.

Totálka byla ale jedna jedna – i když to tak na obrázku nevypadá, použitelné je pouze pravé ucho, následek pádu s asi 15 m po vysazení Futaby. Pan Vostřel bude mít radost :-(.

Každý soutěžící dostal na pásku navlečené lístečky. Po každém letu na lísteček vyznačil, zda přistál či nikoliv (tj. 360 či 400 bodů), dámy obcházely v průběhu soutěže jednotlivé piloty a lístečky lepily na velikou plachtu. Promyšlený a spolehlivý systém.

Baterie vítězů se kontrolují na dobitou kapacitu. Protože rozptyl hodnot, které ukazují nabíječe, je eufemicky řečeno „značný“, používají se pro kontrolu Unilogy.

Havranovi navážili 980 g, létal jsem na baterii 2S1550, počáteční příkon byl 120 W a motor běžel celkem 6:16. Na jednotlivé lety jsem spotřeboval 22, 44, 16, 47, 6, 51, 47, 36, 63 a 46 sekund. Těch 6 je asi můj nový rekord, protože to představuje asi 25 m vstupní výšky. Jinak ale Havran je beznadějně zastaralý (kdybych létal s dvouplošníkem, tak to snad bylo lepší 🙂 ), dost foukalo a po větru jsem tudíž nemohl. V této souvislosti je 5. místo z 10 (v kategorii S) pro mě dost překvapením.

A ještě pár obrázků modelů a jejich „páníčků“.

Franceskův Pike a Oktávie, měl v autě ještě dva „pajky“ pro F3J.

Zástupce místního klubu Marco s modelem mého srdce – Birdem of Time, v tomto případě ale z stavebnice. Skončil o jednu příčku nade mnou.

AVA Pro, 4 m uhlíkových žbrdlinek. Motor Mustang – oběžka napřímo se 17×13.

Shadow byl po Piku asi druhý nejrozšířenější model. Bohužel většina pilotů kvality modelu nedokázala využít…

… slovy tohoto pilota (myslím 10 letů) „termika se musí trénovat, bez tréninku to nejde“.

Modifikovaný Castor se vzepětím a bez křidélek. Ale pilot s modelem prý spokojen není.

A nakonec trochu nostalgie (myslím 3. místo 🙂 ).

Byl to nádherný víkend, budu na něj dlouho vzpomínat. Díky kluci italský.
Výsledky.
Fotky na www.autonomy-f5j.it.

Honza
18.4.2011