Americká korespondenční soutěž X5J vyhlašovaná již šestým rokem Robertem Bursonem mi byla inspirací pro RCEx, takže jsem se „nemohl nezúčastnit“. Pravidla jsou jednoduchá, tři desetiminutové lety, doba chodu motoru se odečítá, plus body za přistání. Doba chodu motoru se přepočítává handicapy pouze podle typu motoru, v k měrnému příkonu se nepřihlíží, odměnou navíc jsou body za nízkou teplotu. Je zajímavé, že navzdory tomu, že pravidla favorizují velké absolutní výkony, dosud to k tomu nesklouzlo.

Počasí dnes dopoledne u nás létání nepřálo, ale protože jsem se moc chtěl zúčastnit, nezbylo než vzít éro a hurá na louku (mám to tam tak 300 m pěšky, pražáci „heč“). Byly asi 2 °C pod nulou, slabý vítr tak do 5 m/s a trochu sněžilo (ke konci létání víc).

První let byl takový „normální“, 28 sekund motoru, asi v polovině letu jsem chytil termiku nad blízkými domy a asi ve 100 m v pohodě let dolétal. I přistání se povedlo, sice jsem cíl po sněhu přejel a měří se k nejbližší části modelu, tj. v tomto případě ke směrovce. Tedy 9:56, přistání za 30 a minus 28 za motor.

Tady je vyfocené to první přistání – keřík za směrovkou byl cílem (a kus šel s sebou – viz náběžku pravého křídla).

Ve druhém letu jsem chtěl být „chytrej“, když to nosí nad domy ve 100 metrech, proč stoupat výše. Takže jen 13 sekund motoru a stalo se, co se stát muselo – po asi 5 minutách vyškrabávání „zbytků tepla“ (příště se s nimi domluvím, ať hodí do kamen nůši šišek) opětovné spuštění motoru na 15 sekund. Přistání se po opětovném spuštění motoru nehodnotí, takže jsem se mohl soustředit jen na čas – 10:00, ale asi 30 metrů od bodu.

Další let jsem si škrtnul, takže jen pro informaci: 33 sekund motoru stačilo na asi 8 minut letu, potom přimotorováno 10 sekund, ale to už jsem věděl, že musím letět ještě jednou.

Poslední, tedy třetí 🙂 let byl zase úplně jiný. Před startem jsem si řekl, že poletím nahoru alespoň 45 vteřin a splnil jsem to – 48. Blbé bylo, že jsem stoupal ve stoupáku, takže z toho byla výška neskutečná, do toho sníh snižoval viditelnost. Byl to boj, poslední 3 minuty jsem jen tlačil dolů, ale dobře to dopadlo 9:59 a asi 1.5 metru od bodu – brzdil jsem čumákem do sněhu.

A nakonec ještě bonus 36 bodů za -2 °C.

Přirozenou otázkou by bylo, proč jsem ve čtvrtém (vlastně třetím letu) nevypnul motor dříve, když jsem věděl, že „to tam je“. Odpověď je prostá – nenapadlo mě to, před letem jsem si dal přeci „cíl“ 45 sekund. Takže jsem zase o něco chytřejší, ale stejně si nejsem zcela jist, že budu za letu tak rychlého myšlenkového obratu schopen. Ale o to je to větší legrace oproti předepsané době chodu motoru (LMR).

Další poznatek je, že všechny starty byly na 3čl lipolek s kapacitou 1600 mAh. A stačila.

A nakonec happyend – jakmile jsem se vrátil domů, přestalo sněžit a vykouklo sluníčko! (Na chvíli).

Jan Kubica
15.2.09