Dneska začnu zprostředka, či vlastně skoro od konce. Na šestou manušickou soutěžičku jsem přijel v odhodlané náladě, ale protože už nemám oči jako dřív, či jsem to spíše s tou odhodlaností přehnal, dostal jsem „za uši“. Naštěstí to dobře dopadlo 😉 .


Jedenáct hodin, mlha, vlhko, nicméně nálada výborná. Do Manušic se nás sjelo 9, ale Jirka R. se po chvíli zasmušil a odjel domů – zapomněl si totiž vysílač 🙁 .

Nekonečné teoretické diskuse (také vás to tak baví? Mě moc 🙂 ) o správné poloze těžiště se Karel rozhodl utnout jednou pro vždy tím, že nám poskytl profesionální digitální váhu.

Čas plynoucí čekáním na zvednutí se mraků jsme tak mohli využít nejen tréninkem na poslední chvíli. Mám pocit, že opravdu každému vyhovuje něco jiného, pokud si dobře pamatuji, tak rozptyl pro Django New byl od 66 do 83 mm! U svých modelů jsem naměřil: Django – 711 g, 78 mm; Calvin – 570 g, 75 mm.

Tomáš létat s půjčeným vysílačem s unavenou baterkou. Nula v 8. kole byla důsledkem „chcípnutí“ vysílače na startovišti, naštěstí byla potom dlouhá přestávka na „stromolezení“ 😉 .

Protože doba byla pokročilá, začali jsme létat těsně před polednem, tak opět jen v jediné skupině. Fotky jsou od Hedviky, která se ujala startování a zapisování, bohužel foukalo od východu, takže na obrázcích jsou většinou jen záda 🙂 .

Zdalipak víte, co je nejkrásnější na létání v jedné skupině a bez pomocníků? To úžasné ticho 🙂 , nikdo nikomu do ničeho nekecá.

Ačkoliv bylo počasí silně netermické, plný čas v každém kole nalétala většina pilotů. Nafukované stromy fungovaly jako „zpomalovač padání“. Podle záznamů z výškoměru jsem měl opravdový stoupák jen v jednom letu z osmi, ostatní jsou opravdu jen více či méně strmě klesající skoro přímky.

Když se mlha zvedla, nebylo ani přístřešku na počítač zapotřebí. Mně se létání ve větších skupinách moc líbí, žádné tisícovky zadarmo z nebe nepadají.

Po šestém kole nám kručelo v břiše, museli jsem udělat přestávku 🙂 . Buřty, klobásy…

… i buchta (prý Pařížský čokoládový dort).

Po jídle následovala další čtyři kola.

Tradiční odměnu za poslední místo v podobě kyselého zelí si odváží Mirek. U něho se musím ještě zastavit. V pátek jsme spolu byli „U kačerů“ a v sobotu jsem ho přistihl na letišti. Trénovat? No fuj, to se přeci nedělá 🙂 .

Limit vs. Django 3:0. Jarda třímá pohár, se kterým se ovšem mohl pouze vyfotit. Naostro o něj budeme létat až příští rok. Ještě jednou blahopřeji, pánově. Výsledky jako obrázek.

Šel jsem do soutěže s tím, že budu naplno využívat hrany stromů. V prvním kole jsem letěl poměrně vysoko, ve druhém jsem proto ubral. V osmé minutě letu se ale strom „natáh“ (a tím mi jednu „natáh“ 🙂 ). Inu, někdy ani správná teoretická úvaha nevede ke kýženému cíli (citát z Cimrmana). Několik dalších kol jsem se vzpamatovával. V nějaké knize jsem pro tuto situaci našel výstižné hodnocení: „Člověk by si nakopal prdel, kdyby to bylo fyziologicky možné.“ 🙂 . Ještě že má člověk kamarády, Vláďa vzbudil Aleše a získal číslo na stromolezce. Ten slíbil, že přijede. Po zbytek soutěže jsem tak neustále kontroloval silnici, zda „už jede“. Po osmém kole přijel, ta úleva.

Model skrytý v listí asi ve 20 m výšce.

Při záchranné operaci bylo potřeba překonat vodní tok. Jsem starej, před pár roky bych strom přeběhl, teď jsem šel po malých krůčcích. Pro Hedviku se vždy najde ochotný pomocník 🙂 .

Model havárii přestál s jen prolomenou náběžkou od nárazu, pan Horák model snesl bez poškození (viz úvodní foto). Návrat záchranné výpravy (chybí ještě malý synek záchrance). Děkuji moc vseprostromy.cz, i Jirkovi a Vláďovi.

Po stromech jsem lezl celkem pravidelně pro volňásky, před 10 lety jsem shazoval Castora. A teď už podruhé v krátké době po sobě. Tedy, stejně jako u doc. Chocholouška, „k podobnému omylu dochází maximálně 2x za deset let“ 🙂 . Mimochodem, baterka byla vybitá, snad se mi podařilo ji oživit, a paměť Altisu byla prázdná.

Přijeli jsme domů za tmy úplně vyšťavení, utahaní, ale spokojení. Vláďo, Tobě speciální díky za pořádání, a všem dík za skvělou partu.

Honza
24.10.2022