RCEV Nová Paka a ERES Podhořany


Právě uplynulý víkend byl náročný – dvě soutěže, nedostatek spánku a přemíra alkoholu 🙂 . Ale setkání s kamarády je přednější než nějaké osobní nepohodlí 😉 . Tento článek je dlouhý, popisuje obě soutěže, ale snad vás čtení neunaví.

Ještě před odjezdem bylo třeba vyřešit logistiku. Nakonec jsme se se ženou rozhodli pro následující program:

  • v pátek večer odjet na chatu do Hořic (a večer na pivo s klubovými parťáky)
  • v sobotu ráno do Nové Paky na RCEV
  • v sobotu odpoledne předělat Krajtu na spací vůz a přes Pardubice na letiště v Podhořanech
  • v neděli ERES
  • v neděli odpoledne zpět na chatu a domů


Ráno v Nové Pace. Sotva jsem vystřízlivěl z pátečního posezení, už tu bylo „zápitné“ 🙂 (není to špatně – doporučuji shlédnout film Chlast).


Pilotů se sešlo 17, 6 kol, 3 skupiny v každém kole. Protože „notoričtí zdržovači“ 😉 jeli na F5J do Holíče, nebylo na co čekat a Vláďa mohl v 9:15 zavelet „ke strojům“.


Pan „Clouseau“ s novým, nádherným, leč ne zcela zalétaným Limitem.


Vláďa s Karlem vytvořili nerozlučnou dvojici…


… tedy pokud neletěli ve stejné skupině…


… to si potom Karel bez z dovolení (!) půjčil Hedviku 🙂 . Marně pátrám, jak má žena pozná, komu jít měřit a komu ne. Skutečností totiž zůstává, že všichni takoví piloti bývají ve výsledkovce nade mnou 😀 .


Do podhorského povětří se lépe hodila lehká Tilie než „průrazně důrazný“ Phaeton…


… Martin P. „kouše anténu“. V panujícím počasí (skoro bezvětří, zataženo vysokou oblačností, bublinek a klesáků až až) bylo třeba být pekelně soustředěný a nadlidsky trpělivý. Martin to umí a proto zaslouženě (5×1000) vyhrál.


Martin H. urval prvním letem Gagarina (252 m), až potom se začal snažit (nakonec hezké 5. místo).


Už jsem se několikrát svěřoval, že mám moc rád letiště obklopená horami a lesy. Toto vypadá na Vláďovo předčasné přistání.


Mirek bojoval s technikou a proto do prvních třech kol nenastoupil 🙁 …


… ale když přijel jeho dvorní pomocník Zdeněk, nechal se přesvědčit, aby se nevzdával. Vyplatilo se mu to!


V hangáru jsem obdivoval „něco jako Foxe“, který po nepodařeném přistání dostával nový podvozek a zasklení kabiny.


Petr S. „bezklapkový“, asi neví, že mu mají chybět…


… tento brďas klapky má.


Někdo mi říkal, že viděl, jak traktoru termika brány nadzdvihuje. Ne že bych tomu nevěřil, ale na brázdách by to mělo být vidět, ne?


Vždycky jsem se divil, proč Vláďa P. drží model za trup. Co mám svého Calvina, tak už vím 🙂 .


Jinak létal pan továrník bezchybně.


Postaráno o nás bylo skvěle – dík!


Z hořického klubu jsme létali čtyři – Mirek, Leoš (startuje), Petr (měří) a já.


Petr měl také Tilii …


… stejně jako Jirka. Zřejmě nejrozšířenější model ve startovním poli.


Výsledky jako obrázek, výsledky ze Stoupáku.


Nejlepší cenu si za poslední místo stejně odnesl Mirek 🙂 . Prostě jsou ty naše závody samý děvky a chlast 😀 . JIrka M. závistivě přihlíží.


Létat na soutěži s ne zcela zalétaným modelem je blbost, na kterou jsem doplatil i já. Neseřízená kompenzace brzd výškovkou vedla k rozhodující ztrátě bodů za přistání, dobře mi tak. Nakonec podobnou chybu jsem zopakoval i v neděli, o tom až dále.

Zapamatování hodné jsem měl hned tři lety. Ve třetím jsem nenašel stoupák a po minutě a půl letu byl asi ve 20 m, propotil jsem triko, třesoucíma se rukama bych mohl cukrovat buchty na celém Novopacku, ale ulétal jsem to. V pátém kole jsem se neúspěšně pokoušel o něco podobného, ale blbě a opakoval jsem. Do posledního letu jsem šel hned po této škrtačce, tak jsem si dal závazek, že poletím vysoko. Ale po startu jsem hned nad plochou prolétl stoupákem, který nešlo ignorovat, vypnul jsem motor intuitivně, rozum nedostal šanci 🙂 .

Na první ostré závody docela dobrý, na modelu musím udělat pár úprav, aby byl do dalších závodů lépe připravený.

Dámy a pánové, děkuji za moc hezký den mezi svými.

Následoval přesun do Podhořan, první půlka noci prokecaná a prochlastaná s kamarády RESaři, druhá půlka noci v Krajtě následovaná krušným jitrem alkoholikovým 🙂 . Pár fotek jsem udělal, ale byly by příliš kompromitující 😉 .


Snídaně v trávě. I modelářská část podhořanského letiště má zázemí v podobě záchodů a sprchy s teplou vodou, jezdíme tam rádi.


V půl osmé ráno se objevil Miloš and Co. a začali „organizovat“. Šlo jim to skvěle.


Školení časoměřičů…


… všech generací. Smekám před Milošem, jak se mu něco takového může podařit, zblbnout celé město kvůli pár „hračičkům“? Opravdu fantastické.


Skupinové foto, 20 létajících pilotů.


ChyChy team, pořád dobře náladění 🙂


Jenda po první letu. Ani jeho úsměv po celou soutěž neopustil – vyhrál!


Tady ještě jednou, před startem finále, s modelem ukázaným z horní strany. Napovídá mu trenér Láďa (koho jiného by taky měl trénovat, že?).


Láďův závodní „benetton“. Létalo se na deseti startovištích, tedy dvě skupiny. Základní část na 5 kol, 6 nejlepších pilotů postoupilo do dvoukolového finále.


Po soutěži F3L zbyl koridor. Podle mě bylo takové uspořádání trochu nešťastné, pilot by měl zapínat výškoměr na startovišti, kam ale časoměřič ze své židličky nedohlédl. Také se přes korigor a časoměřiče přistávalo. Mně to nevadilo, ale „zaslechl jsem hlasy“.


Miloš nelétal, řediteloval, a prý to bylo nealko 😉 .


Mikrosoutěžičkoví piloti 🙂 .


Místní létají s medvědem Balú. Model už má také mnoho vývojových verzí, za základ posloužila, zdá se mi, Samba.


Nejdůležitější osobou na place je startér. Podle mě jde zároveň i o nejméně vděčnou funkci, celý den na sluníčku, nesmí polevit v pozornosti, každá chyba je hned vidět nebo slyšet. Mají pánové můj obdiv (jak v Podhořanech, tak v Nové Pace).


Oběd. Neměl jsem vůbec hlad 🙁 , ale ochutnal jsem a bylo to vynikající. Příště půjdu spát před půlnocí.


Rozebírání stanu začalo už před finále. Za pozornost stojí, že ze 3 juniorů ve startovním poli postoupili do nejlepší šestice dva! Výsledky před finále jako obrázek.


Do prvního finále odletěl Ivo po větru, ostatní na druhou stranu. Jenda chvíli koukal a nakonec se rozhodl následovat tátu. Udělat správně…


… ostatní se „topili“ v malé bublince nízko nad zemí a nakonec opakovali. Bylo tak prakticky rozhodnuto už v první finálovém letu.


Druhý let už tak proběhl za nezájmu přihlížejících 🙂 . Kdyby „neaerovlekali“, tak jsem snad usnul 🙂 .


Poháry jsem si mohl tak akorát vyfotit 🙂 .Celkové výsledky ze Stoupáku v PDF.


Vítězní junioři …


… a senioři. Myslím, že brzy bude platit, že hodnocení seniorů a juniorů zvlášť bude chránit seniory 🙂 . Jendo, obrovská gratulace!


Měl jsem s sebou dva modely a rozhodl se létat se Sýčkem. Byla to stejná chyba jako v sobotu. Vlastně o hodně větší, protože Calvin ve vzduchu létá skvěle, neuměl 🙂 jen přistávat. U Sýčka nemám ještě správně ani těžiště 🙁 , nebyl jsem tak schopen se držet bublinek. Po každém letu jsem měnil výchylky a exponencialitu, prostě jsem bojoval s modelem, nikoliv povětřím. O přestávce jsem si jen tak hodil Slite, letěla naprosto klidně a snadno, při zpětném pohledu jsem měl soutěž odlétat s ní. Ale úkorně to neberu, jen si to sem píšu, abych příště nezapomněl.

Miloši, vím, že se opakuji, ale máš můj obrovský obdiv za to, jak dokážeš lidi okolo sebe v dobrém slova smyslu zblbnout. Dík!

Ještě několik porovnání, které se z takových bezprostředně po sobě následujících akcí nabízejí:

  1. Mám ERES rád za to, že oproti RCEV „nelétají“, vedle horších letových výkonů se i létá do menších výšek a je kratší maximum. Stačí jim tudíž mnohem menší plocha, snáze se i odnesou na louku (většinou chodím létat před nebo po práci pěšky).
  2. Trochu paradoxně vyjde ale ERES model dráže než „vakuovka“ RCEV. Mé Django i s vybavením (dobře, bez přijímače) mne vyšlo na stejné peníze jako drak Slite, práci nepočítaje.
  3. Pevná výška mě nebaví. RCEV je vlastně hazardní hra – vsází se výškové body proti vlastnímu pilotnímu umění. V ERES mi absence tohoto prvku a odpovídajícího adrenalinu chybí. Hodně chybí 🙁 .

Honza
2. května 2022

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přidejte obrázek (JPEG only)