Tento víkend bylo MČR RCEV v Nové Pace, ale jedno z mých modelářských pravidel mi zapovídá dvoudenní soutěže. Ale promarnit celý týden bez soutěžního létání mi také přišlo škoda, zvlášť když mělo být krásné termické počasí. Naštěstí tu byly nedělní ERES na podhořanském letišti.


V sobotu létali kluci a pánové s gumicuky, nedělní ráno zahájili bojem, nikoliv se soupeři, nýbrž s elektronikou. Nikdy jsem si neuvědomoval, jak je vlastně náročné elektru nastavit, ale pro větroňáře má elektra spoustu novot – vrtule se musí točit na správnou stranu, také se musí po zastavení motoru sklopit (hmm, pokud bych přišel k elektrice poprvé, termín brzda by mě velmi mátl 🙂 ), navíc musí regulátor spolupracovat s výškoměrem…

Na soutěž přijelo 21 pilotů, létalo se 5 kol po 3 skupinách, do finále postupovalo 6 nejlepších.

Létající ředitel soutěže Miloš a trenér kategorie Láďa se nám při nástupu postavili čelem. Ať to mám rychle za sebou, tak se hned na začátku otřu o organizaci – byla až příliš dokonalá. Asi jako když se ladí model pro co nejlepší výkon a jeden další klik trimu už je moc. Na druhou stranu se všechny problémy týkaly rozdílů mezi RES a ERES, takže chápu 🙂 .

Bufet, o kterém se může většině pořadatelů a pilotů elekter jen zdát.

Jako minule se omlouvám, že neznám piloty, ani jejich modely. Toto je (prý) X-Res…

… s neposlušným regulátorem, naštěstí měl Jirka K. propojku k Castlu. Problémy přitahují čumily (a fotografy 🙂 ).

Zde není o jménu modelu pochyb. Řekl bych, že modely z „hvězdného materiálu“ (a jo vlastně, hvězdy jsou hlavně z vodíku a helia, tudíž lehčí vzduchu, takže je jasno 🙂 ) měly ve startovním poli převahu.

Start první skupiny prvního kola – vpravo sám pan „hvězda“ Jirka, vlevo trenér Láďa. Tito dva za ERES mohou!

Přistání, měření, debata. Mám rád samoměření, protože nemusím vysvětlovat časoměřiči pravidla. Říkala mi ovšem Hedvika, že se jí na ERES hrozně líbí, že s kluky jezdí i rodiče a prarodiče; má pravdu, je to nádhera, když se povede zapojit i rodinu (vím o tom své 😉 ).

Zhodnocení letu po letu. V RCEV se normálně ptáme: „kolik jsi měl výšku“, v ERES „za kolik jsi přistál“ 🙂 .

S pultovým vysílačem stylově model odhodit nejde. Už dlouho slibuji, že udělám anketu o nejhezčí start, Miloš bude vysoko 🙂 .

Pro srovnání – s pultem na břiše opravdu nenaděláte nic 🙂 .

Nejdůležitější osoby na letišti – startér a obsluha Sorgu…

… přes tyto stylové reproduktory nás „řídili“.

Po druhém a čtvrtém kole byla přestávka na dobití baterek, pilotů i pozemního personálu.

Když jde pilot z letu, má být rozjařený 🙂 .

Tomáš lepí páku motýla (a novinářská hyena je u toho 🙂 ) …

… ale počkali jsme (s čímž vřele souhlasím, člověk neví dne ani hodiny, kde něco upadne na jeho modelu)…

… a letí – má zajímavý styl držení vysílače.

Jirka a Kiwi.

Jak se má člověk soustředit na „dvoumetrovku“, když mu nad hlavou akrobatí Tiger Moth…

… je nádherný.

Technickým problémům se nevyhnul ani Jarda (jestli je to on, prosím opravte mě, pokud se mýlím)…

… naštěstí překonatelné.

Už jen kvůli tomuto stojí do Podhořan jezdit 🙂 . Přestávka na oběd byla po ukončení základní části.

Výsledky před finále jako obrázek.

Teď trochu předběhnu přes finále rovnou k vítězům: Ivo je naším nejlepším pilotem RES a co si pořídil svůj vlastní model (tedy postavil nový Jendovi), je k neporažení i v ERES.

Je to „stará“ Samba?

Druhé a třetí místo patřilo domácím – Jardovi a Milošovi.

„Až“ čtvrtý skončil Jenda – všichni se tomu divili…

… ale „zasloužil“ si to, když donutil k útěku i tatínka 🙂 .

Ceremoniál narušil aerovlek 🙂 .

Focení vítězů 🙂 .

Přijel jsem si zalétat a na stejk 🙂 . Po čtyřech kolech mi nějaká dobrá duše (vím kdo 🙂 ) řekla, že jsem ve vedení, takže jsem v pátém letu „prostě musel“ letět 3x (což jsem si užíval, to se v jiných kategoriích nesmí). Dodatečně jsem zjistil, že jsem měl štěstí, neboť jsem si po 4. kole nedal nabíjet, další stoupání by baterka už nedala.

Na první finálový let se chvíli čekalo na „soví duo“, ale pilot se přeci před výkonem najíst musí 🙂 . První let finále naletěli plný čas myslím všichni (možná Tomáš opakoval, ale určitě to nevím), druhý let byl bojovný. Ivo uletěl po větru všem, já se vracel na 6. minutu, ale kousek od bodu mi „slajtku“ unesl poryv větru – asi ve 2 m se model otočil po větru a letěl pryč – přistál o „kousíček“ (no dobře, 5 m 🙂 ) za hranicí 30 m, takže nula za celý let.

Popravdě mi to ani tak moc nevadilo, alespoň vím, že spravedlnost existuje. Na první soutěži jsem měl z „pd…le“ kliku, tak se to v neděli vyrovnalo a já vím, že se mi u náhody umazal kousek dluhu. Minule jsem se poučil, že se v ERES neškrtá, teď už vím i to, že je třeba přistávat na rychlosti 🙂 . Furt se člověk učí.

A jen doufám, že RES s přívlastkem (E 🙂 ) se bude létat víc a víc a pokud možno bez finále 😉 .

Miloši a kolektive – díky za fantastickou neděli a pamatujte, že budoucnost patří elektrice, ne nějaké „pryži“ 😀 .

Honza
6.9.2021

PS: Z těchto stránek si bez dovolení můžete stáhnout co chcete a můžete s tím dále nakládat podle libosti, za dvou podmínek – uvedete autora a nesmíte za své dílo chtít peníze (viz licence v zápatí stránky).