S přihláškou na F5J v Plzni jsem dlouho váhal. Letiště je malinké, počet startujících omezený a nechtěl jsem zabrat místo opravdovým „sportsmenům“. Když to ale vypadalo, že místa zbudou, přihlásil jsem se. Udělal jsem dobře, naposledy jsem totiž „velké“ F5J létal před 4 lety v Suché a nestačil se divit, kam se od té doby „velcí ptáci“ dostali.
Velké modely znamenají také velký zábor místa, piloti potřebují zázemí v podobě karavanů, stanů a plachet 🙂 . Zde se rovnou ke své hanbě přiznám, že mnoho lidí z F5J komunity neznám 😳
Pořadatelský tým – přísný, ale spravedlivý. Ačkoliv bylo pouze 21 pilotů, létalo se ve čtyřech skupinách a šest kol bez finále.
Toto není nepovedené přistání, Radkův model v kopřivách jen tak odpočívá.
Start do prvního kola první skupiny a hned pohroma…
… většina pilotů, včetně Radka, se vracela takto 🙁 . Koukal jsem na to s otevřenou pusou, až v průběhu soutěže mi začaly docházet souvislosti a můj názor (který určitě někdo opraví) je následující: neuvěřitelná výkonnost moderních modelů společně se stále se utužující konkurencí nutí piloty létat nízko. Přitom jediným místem, kde je termika s „jistotou“, je kousek po větru za depem, neboť v depu jsou vláknové sondy. Když tedy přes depo těsně před startem přejde bublinka, vypínají všichni (co si všimnou) ve 30 m výšky na závětrné straně depa. Někdy to vyjde, někdy ovšem ne.
Takový styl létání je ale divácky velmi atraktivní, hezky se na to kouká, pokud člověk model plazící se nad obilím zrovna neřídí 🙂 .
Občas se nechá vyhecovat celá skupina, zvlášť když jde o poslední kolo soutěže. Zde bral vítěz skupiny 1000 za 3 minuty a kousek.
Jarda se cestou na start ještě usmívá, o chvíli později už to ale byly nervy.
Po silnici zrovna nejel autobus ani naložená tatra, nad hrušněmi měl model možná i půl metru rezervu, stožáru s „termikolapem“ už se ale vyhnout nedokázal…
… následovalo upozornění technického komisaře Roberta, že měření času končí dotekem 🙂 .
Jirka s Petrem tvoří dvojici málem nerozlučnou, i v konečném pořadí skončili za sebou. Petře, prosím, měl bych jednu prosbu – vysvětli Jirkovi, že 2.5 m model proti „velkým ptákům“ nemá šanci, on si toho evidentně není vědom 😀 .
Milana už jsem také dlouho neviděl, už jen proto stojí za to občas zkusit jinou kategorii 🙂 .
Střídání stráži. Popravdě, mně soutěž přišla rozvleklá, 4 skupiny už je pro netrpělivého člověka, jakým jsem já, moc. Už vůbec si nedovedu představit, že bych jel na akci, kde je interval mezi starty třeba 2 hodiny.
„Velké Django“ v rukách Jirky R. a s nápovědou Martina R. je více než konkurenceschopné. Rovnou prozradím, že Martin suverénně vyhrál právě před tátou.
Jirka H. s Cadillacem (alespoň na křídle to má napsané).
Jirka K. létal s Altis FW 5.8 a … ano, pustil si motor před přistáním 🙁 .
Další zajímavostí, co jsem si všiml, jsou vodorovné starty, jako by se piloti báli metrů výšky už na zemi. Hodit rovně, stáhnout plyn na malé otáčky a alespoň 20 sekund letět nízko a pomalu 🙂 .
Karel byl správně „tropikalizovaný“ (zato já teď skučím pod spálenou kůží) …
… na Storka si pořád ale ještě zvyká.
I Mirek ví, že Véčka létají lépe 🙂 .
Pány Rajšnery doprovodil na stupně vítězů Ondra. Ceny věnovala firma Hořejší (jak jinak), i když se nemohu ubránit dojmu, že v případě vítěze šlo o dar danajský – motor s výkonem ekvivalentu spalovací 20 ccm asi Prestige neunese 😀 .
Soutěž to byla parádní, napínavá, viz výsledky (fotka obrazovky PC), pánové z Jižní sekce díky moc. Navíc, vklady poputují na „tornádovou“ pomoc, už jen tento nápad si zaslouží poděkování.
A ještě odkaz na diskusi na Stoupáku.
Šel jsem do soutěže s tím, že nechci být předposlední jako posledně 🙂 . Přání se mi splnilo, takže dobrý. Mohlo být hůř, až po 3. letu se mě Jirka T. zeptal, jesti mi to éro nelétá nějak moc rychle – no ano, bylo stále vytrimované na vítr z Horní Branné 🙂 .
Pamatovat si budu dva poslední lety, v 5. letu mi termika (no dobře, ve spolupráci s motorem) vynesla model až do 148 m, abych se o 2 minuty později plácal ve 30 m nad zemí a za další 3 minuty opouštěl stoupák pro občasnou ztrátu viditelnosti. Byla z toho 1000, přesně dle hesla „když je štěstí unavený…“, ostatní holt 10 minut nenalétali. V posledním letu jsem se „pochlapil“ a zkusil závětrnou stranu depa. Měl jsem „štěstí“, netrefil jsem ani hrušku, ani stožár a ještě přistál za 30, byť kousek po 3. minutě. Opět dle hesla „co je dovoleno bohovi…“ (ale to už jsem jak teta Kateřina 🙂 ).
Mám o čem přemýšlet, díky za hezký víkend v Plzni.
Honza
5.7.2021