ty mi dáváš. Že ty máš talent na to, abys pořídil ty správné fotky a zároveň na volbu hóóódně dobrejch témat. Jsi talent. Tvoje vzpomínání a souběžná rekapitulace je prostě boží. Hned jsem se v tom našel a mnoho věcí bych napsal úplně stejně. Nechci tě nudit, ale tímto ti vnucuju pár mých postřehů. Jak to psal jeden velmi slavnej německej spisovatel: “Vážený příteli, omlouvám se, že ti píšu dlouhý dopis, ale neměl jsem čas napsat krátký.“

Takže to máš za to.

Začnu tím, že jsem začínal v roce 1955 ještě jako nepionýr, ale už tehdy okovanej neskutečným děním na našem letišti ve Vrchlabí. Samá mistrovství, soustředění, soutěže i upoutané, rakety a samozřejmě i aeroklubáci s parašutistama, akrobatama a co hlavně, každý rok CPZ (celostátní plachtařské závody) a to bylo něco. Třicet nebo čtyřicet větroňů ve dvou třídách, no, kam se hrabal 1. máj.

Pro mě to byl čas papíráčků hlavně od pana Lisky, s kterým jsem se znal osobně (potom).

Po čase jsem ukořistil věk pionýra a mohl jsem začít navštěvovat origo modelářský kroužek. Začala doba pediku, překližek a Saturnů, Káč a dalších. O balse jsme slyšeli, ale viděl jsem ji až o hodně později. Stavěl jsem jako o život, protože jsem tomu věnoval veškerej volnej čas (ve škole brnkačka, furt samý až do devítky), ale na závodech se mi nedařilo. Tenkrát sis musel licenci vylítat a já se o to pokoušel snad čtyřikrát. No, nakonec to vyšlo a já byl šťastnej jak blecha.

Teď jen poznámku dost podobnou tvé. Volňásci, prostě volňásci a zase volňásci. To už jsem měl rodinu, byl jsem v Kadani a peněz opravdu hodně. Do dneška mám skovanou ROH knížku, kde mám i 70,-Kč známky. Pracoval jsem na ETU II a byly tzv. Štrougalovy peníze. Každej tejden jsme jezdili nakupovat skoro všechno do NDR, které bylo přes kopec.

Pak mi to přece jen nedalo a moje paní mi dala asi 430,- bonů (ona před tím dělala v NSR) a v Praze jsem si koupil Acomse. Chyba, velká chyba, protože abych nebyl nějaký vořezko, tak jsem si na to postavil od Fary Orlíka 116 a tím jsem to zazdil úplně. Bože, jak mě to nebavilo. A to jsem s tím jezdil do hor na pořádný kopce. Takže to všechno šlo do depozitu a hurá zpátky k volňáskům.

Tady dám malou vsuvku. Možná jsem byl tenkrát asi ujetej, ale já jsem (opravdu) preferoval práci s klukama (i s holkama) v kroužku a na moji „kariéru“ jsem tak trochu dlabal. Už ve Vrchlabí jsem měl kroužek asi pět let a potom v Kadani po celou dobu, co jsem tam byl (10 let). Byl jsem s klukama hodně úspěšnej, byla u mě tenkrát Vlašťovka, byl jsem v novinách a nebyl jsem svazák. To mě teda nebralo.

Pak přišla éra sifoňáků a to jsme se klidně mohli vidět ve Velkej Dobrej, tam jsem jezdil pravidelně a byl jsem i docela úspěšnej. I když ty jsi jezdil spíš po mně. Můj asi největší zážitek s CO2 byl v Nesvačilech, když jsme odstartovali do stejný bubliny s panem Benedekem a o oběma nám to i přes vyklopený determáky ulítávalo. Takže jsme s hodně malým pánem běželi vedle sebe, on nadával asi maďarsky a já si taky nebral servítky, takže jsme si rozuměli. No, skončilo to tak, že nám oběma éra ulítly.

Teď jsem si uvědomil, že jsem vynechal jednu opravdu důležitou etapu a to po boku Vládi Štefana u nás v Tesle. Tam byla opravdu velká líheň radiáků a samozřejmě se pořádaly soutěže hlavně v horách, protože se stále preferoval svah. Nakonec tam Vláďa nalítal světový rekord přes 15 hodin. To bylo v červenci 68 a byl jsem u toho jako komisař.

Zmiňuju tohle proto, že v tý době jsem uplácal moc hezkýho malýho motoráka, jmenoval se Primitiv (Pluto Černýho jako by mu z oka vypadlo, později) na COXe 0,8 a co hlavně, vůbec mě nebrala rohatka ani magnet, ale vyrobil jsem si za pomoci Štefana odstředivé servo s mrňavým motorkem z MEZu Náchod. Byla to bomba, kam jsem se s tím vrtnul, tak ohromný zájem. Nemusel jsem řešit lehoučký převody a přenosy, tady bylo síly habaděj. A nakonec veselá historka z natáčení. Já jsem s tím prakticky nelítal a půjčoval jsem to kolegovi z klubu. Už tenkrát jsem věděl, že tudy moje cestička nepovede.

A něco na závěr, ono toho psaní je už fakt dost. Horší by bylo jenom promítání fotek z dovolený, to je panečku trest. Co se týká soutěží, tak jsem si (asi záměrně) nechal ujet vlak, protože mám opravdu velké starosti se zdravím a jsem v situaci, kdy děkuju za každý nový den. Mám ale výbornou paní, takže jsme stále po vejletech a užíváme si. Za to jí děkuju.

Velmi si cením, že je někdo v dnešní době úplně normální (jako ty) a je schopný napsat něco, co se dá číst. Opravdu potěšilo. Kdybys měl ještě trochu náladu, tak se prosím podívej na fotky.

A-dvojky ST 3, Lotus a Lucie.

A jednička postavená na vojně v roce 1969. Celobalsová, rozpětí 1490 mm, profil Jedelski. Byla do spíš do klidu.

Akrobat 1.

Drobotina.

Házedla a zdaleka ne všechna. Na soutěže jsem jich vždycky bral aspoň deset, aby bylo na každý start.

Experimentální A jednička koncepce kachna. Klouzala skvěle, ale vytáhnout ji nad hlavu bylo skoro nemožné. Asi blbě umístěný háček.

Křídlatý člun. Celobalsová konstrukce, napájení 12 kusů 1.5V baterek. Nikdy jsem nedodělal vršek.

Velká Dobrá a memoriál. Vedle mě je Pavel Dvořák a Polák, který mě přelítal a byl jsem až třetí.

Malé modely na moje amatérské S2 a S1.

Sifoňáci. Ten vzadu mi uletěl v Nesvačilech. Profesoru Benedekovi taky.

Velká S4 na můj amatérský motor.

Rampa na startování raket. Ovládání kabelem, napájení dvě ploché baterie, palníky byly z wolframového drátu z Tesly, kde se používal jako žhavicí vlákna elektronek. Světlo blikalo.

Orlík a v něm byl tuzexový Acoms. Ale vůbec mě to nebavilo, tak šel do světa.

Na můj amatérský raketový motorek S2.

Tady je myslím Tonda Koťátko.

Kluzáček.