Na prvních letošních letních 😉 „véčkách“ jsme se sešli na krásném horském letišti Brabenec. Většinu ze 16 pilotů „poskytly“ okolní modelářské kluby z Nové Paky, Hořic a samozřejmě Horní Branné, nejdelší cestu měli asi „Kulišáci“ z pod Bezdězu a Django team z České Lípy.


Pořadatelský tým. Soutěž byla „samospádná“, pohodovová, ostatně Jarda je kliďas od přírody…

… jen ten Sorg 🙁 . Nakonec se výsledky zapisovaly na papír a až po soutěži, když byl čas na ladění a hledání, přeťukávaly se do počítače. Zaslechl jsem poznámku, že program je možná skvělá věc pro „ajťáky“, ale svářeč už si s ním poradí jen s obtížemi.

Petr přijel poslední a startuje k tréninkovému letu. A hned ho tu veřejně obviním – za všechno může 🙂 . Mám brannské letiště rád, i když podmínky na něm mohou být drsné (a v sobotu byly), ale většinou nebývají záludné. V sobotu foukalo a díky horskému terénu se dalo (a muselo) svahovat. Termiky bylo dost, i když kvůli větru bylo obtížné ji využít. Nejlepší taktikou se tak ukázalo stát nad svahem a využívat bublinky a vyhýbat se klesákům, jak to jen bylo možné. No, a Petr nám ukázal to nejlepší místo 🙂 .

Nikdo z nás není „brífingový typ“, takže se nástup odbyl za 2 minuty 🙂 .

V prvním kole se ještě hledalo a zkoušelo, ale kdo opustil prostor „nad špičkou lesa“, většinou přistál předčasně.

Aby se někdo nedomníval, že to bylo zase až tak jednoduché, podívejte se na to soustředění v tvářích pilotů, turbulence byla veliká a „dovolená“ oblast poměrně úzká. Navíc svah samotný k plnému času nestačil, muselo se „kličkovat“ do nejlepšího vzduchu.

Aktivní piloti, jakým je Martin, měli docela problémy udržet nervy na uzdě. Znám to, člověk se vždy domnívá, že to jinde přeci musí být lepší, i když zkušenosti učí, že většinou ne. Tedy mně v tomto ohledu pomohl páteční večerní a noční „trénink“ v hořickém pivovaru, v jeho důsledku se mi nápady typu „leť jinam“ (ale v podstatě i jakékoliv jiné myšlenky) spolehlivě vyhýbaly 🙂 .

Jarda vedle ředitelování i skvěle létal…

… stejně jako Martin. Inu, komu jinému by mělo domácí prostředí svědčit nejlépe, že? Odpovím si sám, hořickým (ale to je tím výše zmíněným tréninkem 😀 ).

Znám jen jedno letiště drsnější než Brabenec – Novou Paku 🙂 a Brďas je stroj vpravdě bojový 🙂 . Michal střídal „pětistovky“ a „tisícovky“.

Jirka měl o pomocníka víc 🙂 .

Mirek létat v soutěži s Djangem, které však tentokrát nebylo „nejrozšířenějším modelem ve startovním poli“ 🙂 . Petr K. o svůj model přišel při prudkém sestupu (alespoň bude mít VP co dělat 🙂 ). Vláďa sám předváděl nejnižší vypínací výšky a byl jsem rád, že se s ním ve skupinách nepotkávám 🙂 .

Jenda vyčkává, až budou všichni pryč (nebo se jen kochá pohledem na startující modely 🙂 ?) …

… a když už je nebe volné, šup tam s Tilií.

Jsem moc rád, že s námi létá nějaká mladá krev 🙂 .

Na druhém konci věkového spektra je Mirek, elektrovětroně jsou pro každého!

Vítr postupně zesiloval, pravděpodobně i přes povolených 12 m/s, ale naštěstí nikdo neměřil (i když možná jo, na otázku „jakou jsi měl výšku“ jsem zaslechl odpověď „12“, což mi přišlo i na Vládu málo 🙂 ). Domnívám se, že při té „správné“ rychlosti větru byla nad letištěm vlna, myslím, že ve 4. a polovině 5. kola se shazovalo s obrovských výšek. S dalším zvýšením rychlosti proudění vlna zmizela (nebo se přesunula) a turbulence se ještě dále zhoršila.

Dolétáno, naťukáno, vytištěno. Závěrečný nástup byl snad ještě kratší než úvodní 🙂 .

Diskuse na Stoupáku.
Výsledky.

Mně se dařilo, což ovšem přisuzuji, vedle již výše zmíněných (otupujících) účinků pátečního „požívání“, zejména Djangu. Všiml jsem si sice, jak se v turbulenci kroutí trup, ale právě díky jeho délce je model i ve větru velmi stabilní. Moc si ho pochvaluji.

Pamatuji si jen dva lety ze šesti, v prvním kole jsem startoval hned v první skupině a rozkaz zněl jasně – nad les! Kdo neposlechl (nebo se k němu pokyn nedonesl 🙂 ), byl za 5 minut dole, takže jsem si mohl dovolit i „nepřistát“ za 10 bodů – gong byl holt rychlejší než model. V dalším „památečním“ kole jsme měli 3 piloti výšky 107.8, 108.2 a 108.8 m, přistání všichni za 50 a rozhodovaly sekundy. Díky silnému protivětru jsem to stihl jen tak tak za 9:59 🙂 .

Z krabičky „blbostí“: jednou jsem si zapomněl v autě „kšíry“ na vysílač, takže jsem si musel vypomoci popruhem od foťáku, a na poslední start jsem se dostavil až po několikáté výzvě, neb jsem si myslel že neletím a věnoval se „posedávání a krafání“ (děkuji za trpělivost 🙂 ).

Byl to hezký den na letišti mezi kamarády, Jardo a týme, chválím a děkuji.

Honza
23.6.2019