RCEV Plzeň – 6. 10. 2018


Letošní předposlední soutěž RCEV, kterou uspořádala plzeňská Jižní sekce, přilákala 14 pilotů.


Na rozdíl od let minulých nebyli na organizaci Ivan a Robert sami. O naše žaludky se postaral Petr a o pohodu na startovištích kluci pod stanem; omlouvám se, že si jejich jména nepamatuji 🙁 . Soutěž byla velmi pohodová, což obvykle bývá souhrnem více faktorů, v Plzni klapalo vše.


Ráno bylo „tuhé“, zimní bundy, čepice, ale sluníčko nad oparem slibovalo krásný den, navíc bylo skoro bezvětří, takže zase tam moc nezáblo. Postupně se ale oteplovalo až na trička, termika byla čím dál častější a silnější, odpoledne, když už bylo po soutěži, nechtěl dolů ani EasyStar 🙂 .


První kolo bylo krušné, místa, kde model klesal o něco pomaleji, ale ti nejlepší piloti nalézt dokázali.


Ruda „blbne“ a předvádí oštěpařský hod 🙂 .


Obdobně razantní start v Ivanově podání.


Naopak Jirka se zbytečně namáhat nehodlal 🙂 .


Soutěž znamená chodit. Měl jsem v kapse GPS „chodítko“, ukázalo 6.5 km 🙂 .


Po třetím kole přestávka na oběd. Velmi vítaná, jak vysvětlím dále.


Radek přijel poslední a bohužel muset odjet před posledním kolem (na pomaturitní sraz). Chodil jsem mu měřit, učím se 🙂 .


Přistávací body nebyly výrazněji vyznačené (vlastně jen hřebíkem, který držel konec pásky). Mnozí piloti si tak označovali bod vlastním terčem, který občas zapomněli zvednout a museli se pro něj dodatečně vracet (jako třeba Karel na snímku). Ještě mi zní v uších volání „Tůma tu má hadr“ 🙂 . Já používal čepici, ale třeba Radek ji odmítal s tím, že mu ji jindy a jinde zakazovali, neboť může model zbrzdit při přistání. Nevím, bundu bych nedal, ale čepici – proč ne.


Náročná soutěž mnohé zmohla až k ulehnutí. Když jsem na Radka zavolal (zajisté nepovoleně 😉 ), aby přelétl jinam, Petr se posadil a pronesl další hlášku: „Pomocník jsem já“ 🙂 .


Na obranu „spících časoměřičů“ musím říci, že přibývalo skupin, které je možné označit jako nudné. Všechny modely se sešly v jednom stoupáku a stabilně nabíraly výšku. Padaly návrhy, že v takovém případě by měl mít ředitel soutěže právo kolo zkrátit třeba na 5 minut.


Starty na obě strany, jak se to jednotlivým pilotům zdálo…


… u přistávání to bylo většinou jednoznačnější: raději po větru a do kopce, než proti větru a s kopce. Stejně to byly jen takové závany.


Krásný den, krásná soutěž. Díky moc, Ivane, Roberte a kolektive.


Stupně vítězů. Povšimněte si – jenom jedno Django 🙂 .

Výsledky.
Diskuse na Stoupáku.

Na konec osobní dojmy:

  • V prvním kole jsem „trefil“ dvoustovku (199 m) a málem nedoletěl, 9:50 bylo jen tak tak. Ale jak říkám, když musím při přistávání vysunout brzdy, měl jsem moc startovací výšky 🙂 .
  • Ve druhém kole jsem neskutečně zamrzl při přistávání (brzo a daleko). Poučení z toho není, jen si pamatuji pocit, že vím, že je něco blbě a nejsem schopen s tím nic udělat. Potom se mě kluci ptali, co se mi stalo, ale já nebyl schopen odpovědět. Znepokojivé, podivné, ale zajímavé.
  • Jak jsem psal výše, po třetím kole byla přestávka na oběd. Po zhltnutí párku jsem potrénoval malé výšky nad silnicí a po malém váhání se rozhodl, že to risknu i při kolech soutěžních. Šlo to a vyšlo to.
  • V jednom z dalších kol se do „mého stoupáku“ 🙂 přidal Karel. Já si nějak vzpomněl na naši kolizi v Suché a po několika kruzích odlétl hledat štěstí jinam. Marně. Naštěstí Karel před přistáním narazil na bublinku, kterou jsem s radostí využil i já – to už jsem se srážky nebál 🙂 .
  • Snad poprvé v životě jsem neměl „škrtací“ let, nejhorší čas byl onen z prvního kola 😀 .


Na shledanou za týden v Suché, těším se.

Honza
7.10.2018

komentářů 14

  1. „Ve druhém kole jsem neskutečně zamrzl při přistávání (brzo a daleko). Poučení z toho není, jen si pamatuji pocit, že vím, že je něco blbě a nejsem schopen s tím nic udělat. Potom se mě kluci ptali, co se mi stalo, ale já nebyl schopen odpovědět. Znepokojivé, podivné, ale zajímavé.“

    Tak tento odstavec jde přesně napasovat na moje přistání, jen místo druhého kola je potřeba dosadit sedmé. V protisvětle jsem (asi) nějak ztratil orientaci v poloze modelu a než jsem to srovnal bylo z toho přistání po čase a za nula bodů. Teď jen nevím jestli problém byl ve spojích mezi ušima, nebo v zastínění antény a krátkém výpadku signálu. Druhá možnost by mne znepokojovala méně 😉 .

  2. Doplnil jsem odkaz na výsledky, fakt hustě našlapaný – na Jirku ovšem nikdo neměl.

    Petře, já si nakonec ten problém vybavil – nevěděl jsem, jestli se brzdí kniplem k sobě nebo od sebe 🙂 . Ano, je to silně znepokojující, ale vím pozadí. Někdy ve čtvrtek jsem si uvědomil, že motor ovládám přepínačem – tahem zapni, stiskem vypni. Což je ovšem obráceně než brzdy i výškovka, kde se tahem k sobě zpomaluje a tlačením od sebe zrychluje. No, a nějak jsem si vzpomněl a než jsem si to v hlavě rozmotal, bylo pozdě. Přemítám, jestli se mám přes zimu pokoušet o přeučení, ale asi to nechám tak. H.

    1. Po prohlédnutí výsledků jsem překvapeně zjistil, že bych i na toho Jirku měl, stačilo nakonec přistát za průměrných 40 bodů 🙁 … nj. chybné rozhodnutí, měl jsem raději přistávat z kopce a se sluncem v zádech. Tak snad za rok 😀 .

      1. Máš pravdu, předsedo 🙂 .

        To je ta hustá konkurence v takovém počasí, rozhodují přistání 🙂 .

        Přijeď do Suché, Petře, spravíš si náladu 😉

        1. Ještě nevím… jsem v situaci jako Radek, musel bych v půl třetí odjet, když bude šest kol, a nebude to nikdo zdržovat, tak by to snad šlo 🙂 .

              1. Takže závody a ještě bez přestávky? 🙁
                Uvědomuješ si, že při samoměření je přestávka vlastně jediným okamžikem kdy si můžeš na chvilku vydechnout?

                1. Na mě se neohlížejte, na 90% to vzdávám, takže si v klidu udělejte pohodičku s přestávkou …

                2. Jsem si nějak nevšiml, Rudo, že bych se kdy zadýchal 🙂 . Jinak se obávám, že přestávkou začneme – než se mlha rozptýlí…

    2. Tak to bylo asi nakažlivý.
      Jirka T. s náma půl cesty řešil proč brzdíme kniplem k sobě a ne od sebe. Nakonec se to zvrhlo v debatu jestli vlastně vůbec brzdíme, nebo jen rušíme vztlak a zvyšujeme opadání 🙂
      Strašný, škoda že jsme nejeli zrovna kolem nějakýho nádraží 🙂

      1. Soucítím s Tebou, Rudo, ale kufr máš přeci dost velkej, ne 🙂
        Ale třeba v autě se přidává plyn i brzdí od sebe 🙂
        Pokud si pamatuji, Jirka Veselý brzdil kniplem doleva 🙂
        Myslím, že Multiplex má ve vysílači senzory zrychlení, takže je model možné ovládat pohybem celého vysílače. Nebo nějakou přilbu. Jen by nad sebou člověk nesměl kroutit hlavou ještě za letu 😀 .

        Mně se moc líbí, co je pro nás opravdu důležité 😉

      2. Koukám, že z brždění se stává téma :-). Tuším, že to bylo v Roudnici, kdy jsme s Radkem řešili to samé :-). Já zatím vycházím z logiky, že když „odbržďuju“, tak vlastně zrychluju = ekvivalent toho, jako když přidávám plyn =>brzdím směrem k sobě (mám v režimu přistání brzdy na kniplu plynu). Ale nevylučuju, že se to zkusím přeučit. Občas se mi totiž stane, že před přepnutím režimů zapomenu dát knipl od sebe a když pak přepnu, tak mám rázem plné brzdy a než něco stačím udělat, tak zhusta nedoletím…

        1. Ahoj Mirku, všiml jsem si, že Radek má levý knipl u sebe, když letí, ale přistávat jsme ho ještě neviděl – vždycky chce, abych mu počítal po vteřinách 🙂 . A já se vždycky cukám, ale potom se mi ho zželí, a počítám a nekoukám. Možná dobrá taktika 😀 .

          Podle mě je ovládání individuální, nevím, co je správné a co ne. Já mám knipl vepředu, když nebrzdím, a směrem k sobě brzdím. Když ovšem letím s větroněm bez brzd (třeba Easystar nebo samokřídlo), mám na stejném kniplu motor a bezmotorově letím s kniplem na pupíku. A když jsou brzdy, mívám motor na přepínači, dopředu vypnuto, k sobě zapnuto. Pokud si vzpomínám, tak jsem k tomuto uspořádání dospěl kvůli potřebě možnosti rychlého zapnutí motoru třeba i v rukavicích, abych nemusel moc šmátrat.

          Stejně je zajímavé, že dokud jsem nad tím nepřemýšlel, bylo vše OK 🙂 .

          Jinak mít na kniplu motor i brzdu podle letové fáze jsem zavrhl už dávno, výškoměr sice nedovolí motor spustit znovu, ale bez něj bych určitě model někde rozbil, protože bych nepřepnul.

          A nakonec jsem se díval na internet, co je správně – kterým směrem má být přepínač zapnutý a kterým vypnutý. Takže se zdá, že v Americe je nahoru zapnuto, v Evropě a Austrálii nahoru vypnuto, a v Japonsku prý kvůli zemětřesením používají levou a pravou 🙂 . Více zde (anglicky).

Komentáře nejsou povoleny.