Drobky – 6.5.2018


Nechce se mi závodit. Vím proč a doufám, že to přejde, ale v nejbližších týdnech, možná měsících, hodlám soutěžní hemžení na modelářských letištích jen zpovzdálí sledovat, což, jak znalci Cimrmanova díla vědí, také není špatné 🙂 . To ale neznamená, že bych na modely zanevřel, to v žádném případě.

Na RCGroups se korespondenčně „soutěží“. Pravidla jsou jednoduchá: s jakýmkoliv elektroletem nalétat co nejdelší dobu, přičemž doba motoru je omezená na 30 sekund na rovině a na 5 sekund na svahu (pro překonání případného přízemního porostu 😉 ). Termické modely jsou navíc rozděleny podle rozpětí na menší než 2 metry a větší. Kolo trvá celý měsíc a lepší výkon kdykoliv přepíše čas horší.

Myslel jsem si, že to bude celkem legrace, ovšem jen do chvíle, než jsem zjistil, že koukat nahoru víc než 15 minut v jednom kuse je pěkný „sportovní výkon“ 🙂 . Rozhodně nevydržím stát na jednom místě, musím chodit. Pravidla ale vyžadují přistání maximálně 30 m od startu, takže je potřeba se včas vrátit. Na svahu je létání jednodušší v tom, že není potřeba zírat nad sebe, koukat rovně je o hodně pohodlnější.

Na svahu jsem se Soliem nalétal přes 70 minut, a šlo by i více, akorát jsem zjistil, že se vlastně nudím. Rekord soutěže je přes 3 hodiny, to nedám 😉 .

V termických úlohách jsou rekordní časy hodně přes hodinu, ale ani zde si přílišné ambice nečiním, alespoň dokud nezjistím, jak si tyto dlouhé lety užít. Zatím můj nejdelší let s Castorem je přes 40 minut, přičemž první polovina byla ve znamení nalézt nízko termiku, nechat se odnést nahoru a po větru a po návratu znovu lovit ve výšce korun stromů. To mě bavilo, moc. Potom přišel větší stoupák a bylo po legraci, ve výšce okolo 200 m už byla termika k nalezení snadno a všude, ještěže jsem musel na oběd a začalo mě bolet za krkem 🙂 .

Zjistil jsem ovšem také, že nalétat 10 až 20 minut jde v podstatě s čímkoliv a kdykoliv, stačí si počkat na velký stoupák, ten ve výšce včas opustit a zbytek napadat. Takové stoupáky se ale rodí 1x za půl hodiny a víc, takže už většinou není na co navázat.


Při létání se samokřídlem jsem zažil „paniku na palubě“, když jsem model ztratil ve výšce, naštěstí ne nadlouho 🙂 . Potom jsem opatrným sestupem proti bílému pozadí mraku model dostal do menší výšky, přelétl modrou část oblohy a nakonec ho bezpečně přivedl na zem. Bylo z toho 26 minut, což je zatím můj nejlepší výsledek v tomto měsíci, a také inspirace k zamyšlení nad tím, jak daleko a vysoko se vlastně s konkrétním modelem lze vzdálit.


Vozil jsem před časem v samokřídle Hai 1 Evo GPS modul a zjistil, že maximální vzdálenost (vodorovná vzdálenost, ne výška), na kterou jsem schopen model ovládat, je okolo 450 m. Teď mám modul v ASW a kolena se mi začínají klepat asi při 300 m. Modely jsou to hodně odlišné, ASW je rychlá „žiletka“, samokřídlo Hai je mnohem hodnější.

Internet mi prozradil, že úhlové rozlišení lidského oka je asi 1 úhlová minuta, což odpovídá asi 300 mm na 1 km. Jinak řečeno na vzdálenost 1 km rozlišíme dva body, pokud budou více než 30 cm od sebe. Pokud budou blíže k sobě, uvidíme bod jediný. Pokud však jde o rozlišení dvou čar, je to lepší, neboť se na takovém rozlišování podílí více buněk oka, prý asi o řád. Myslím si ale, že tak dobré oči, abych viděl dvě čáry 3 cm od sebe na jeden kilometr, nemám 🙂 .

Když uvážím, že v dálce a relativně malé výšce vidím z modelu trup a občas křídlo z boku, a že ASW má štíhlé křídlo s průměrnou hloubkou asi 100 mm, ale zase dlouhý trup, a samokřídlo má hloubku velikou, ale zase malinkou boční plochu, lze snad vyřknout odvážnou myšlenku, že ještě komfortní vzdálenost, tj. kdy se o model nebojíme a máme ho plně pod kontrolou, závisí na hloubce křídla, přičemž poměr je asi 100 mm hloubky na 300 m vzdálenosti, či asi ona 1 úhlová minuta.

S výškou to podle mě je podobné, i když se může uplatnit i druhý poznatek o viditelnosti čar, protože na křídlo koukáme více zespodu. Pokud si pamatuji správně ze soutěžních letů, pro 2.5 m model se začnu bát někde v 600 m, což je opět blízké 1 úhlové minutě.

Samozřejmě, že záleží na konkrétním modelu a konkrétním prostředí, ale zdá se mi, že přijetí pravidla nelétat s modelem dále a výše než asi 300 m na 100 mm hloubky křídla je celkem rozumné.

Dalším problémem je poznat, že model ztrácím. Při kroužení ve velké dálce je model vidět jen po část kruhové dráhy, ve zbývajících segmentech kružnice (třeba když je model orientován nosem nebo ocasem k nám) jen odhadujeme, kde je. Uvědomil jsem si, že mezi prvním návalem paniky a skutečnou ztrátou viditelnosti uplynulo jen několik sekund, takže je potřeba reagovat okamžitě! Furt se učím 😀 .


Učinil jsem dohodu se sousedem na chatě – pokácí mi na zahradě strom, a já mu za to opravím model, který od kohosi dostal. Musel jsem předělat motorovou přepážku, upevnění křídel i ovládání kormidel (tj. všechno 🙂 ). Přitom mě napadlo, kolik toho musí modelář znát i pro sestavování ARF modelu, laik prostě nemá šanci ani s podrobným návodem (pokud k tomu vůbec byl 😉 ). Ale třeba pěnový EasyStar je ale už tak promyšlený, že jej i začátečník „dá“.

Filip byl osazený Speedem 600 s regulátorem Jeti a sklopnou vrtulí Graupner, zavzpomínal jsem na svou první Primeru se stejným pohonem. Původní „válečky“ Sanyo už k modelu naštěstí nebyly, použil jsem lipolku. Pohon odebíral asi 100 W, měl jsem pochybnosti, že poletí, ale šlo to, byť stoupavost je pouze „dostatečná“. Příjemně mne překvapilo, že model v podstatě nebylo třeba trimovat, i výkony jsem čekal o dost horší. Mám rád příjemná překvapení 🙂 . Sousedovi jsem slíbil lekci s EasyStarem na lince učitel – žák, uvidíme, jestli bude někdy schopen si s Filipem zalétat sám.

A nakonec, Dobový letecký den v Mladé Boleslavi se letos koná 16. června 2018. Nenechte si jej ujít, stojí za to.

Honza
6.5.2018

komentáře 4

  1. Jendo hezké povídaní! Jako kdyby jsi tady byl semnou. Kamaráde mi musíme být nějak propojeni!
    Já odlétal s radostí u nás soutěžičku (byl tam také Vojta, to asi určitě víš) ale jinam se mě vůbec nechce. Rád si zalítám v Manušicích, nebo doma u baráku, ale jinam mě to netáhne. Ty proháníš kolobrndu, já kolo a brusle. Užívám si to dokud tělo slouží. Když byla práce na baráku nebylo na to tolik času. Honzo už jsem tě dlouho neviděl, dej vědět, a zastav se. Vezmi taky ženu. Rádi Vás uvidíme.
    Jirka

  2. K té korespondenční soutěži a tvým výhradám k dlouhým letům – na něco podobného jsem přišel u sebe a projevuje se to pro změnu tím, že mně vlastně strašně nudí létání s větroněm mimo soutěže. Na soutěží je to adrenalin vždy, ale nedělní polétání je tak nějak o ničem (nechám-li stranou starty cílené jako tréning nějaké akce pro soutěž). V podstatě s každým modelem, který mám doma (a nemyslím jen ostré F5J) nalétám s pár motorovými lety kolem 30ti minut prakticky kdykoli, ale co z toho?
    V podstatě smutné zjištění… V tomhle je príma FPV race copter, tam jakmile se člověk začne nudit, tak si může začít vymýšlet novou kravinu a hned je co dělat (naštěstí to rány do země snáší velmi dobře).

    1. Ahoj Tome,

      souhlas, na termickém létání je napínavé „jen“ to hledání „té správné“ termiky 🙂 . Nevím, co máš doma, ale určitě lze adrenalinu dosáhnout i vhodnou volbou modelu, já už chodím skoro výhradně se samokřídlem a ASW, protože jejich vhodnost pro termiku je velmi diskutabilní (i ve srovnání třeba s Castorem) a o to víc potěší, když se zadaří těch 10 minut na jedno nastoupání nalétat.

      Možností na zpestření letu je víc, třeba si dát každé 2 minuty akrobatickou vložku (přemet, výkrut, souvrat na obě strany) a hned je o 150 metrů méně, nebo něco jako GPS triangl, což překvapivě jde i bez GPS, jen si řeknu, kde je otočný bod a vzdálenost odhadnu.

      A nakonec si přihřeju polívčičku, je MMR je v tomto punktu mnohem zábavnější, protože lze zůstat nízko a blízko.

      Ale jako obvykle: „každému, co jeho jest“ 🙂 .
      Hezkou neděli, H.

Komentáře nejsou povoleny.