F5J Lomnice n. P. – 25. 6. 2017


Do Lomnice nad Popelkou jezdím moc rád. A nejsem sám, i když účast na letošní nedělní soutěži F5J ovlivnilo sobotní počasí v Nové Pace. Z 28 původně přihlášených pilotů se dostavilo 22, převážně kvůli sobotním škodám na modelech a možná i sebevědomí 🙂 .


F5J je kategorií, kterou je třeba brát vážně. Už jsem to psal mockrát, mají kluci můj obdiv, nejenže skvěle létají, ale svému koníčku obětují (skoro) vše – letadla, letištně-cestovatelské zázemí, najeté kilometry, víkendy… klobouk dolů. Jarda jen mlsně okukuje Standovo depo 🙂 .


Jde to i levněji – třeba s Brďasem 🙂 …


… nebo Faetonem. Stejně si ale myslím, že náklady na model nejsou to hlavní, alespoň pokud to někdo myslí s F5J vážně (mezinárodně vážně 🙂 ). Ale vyvinout vakuovou čtyřmetrovku je výkon hodný uznání.

Při nástupu jsme vzpomenuli Honzu Micku a uctili jeho památku, ať mu to tam nahoře lítá 🙁 . Později jsem ovšem v depu zaslechl poznámku, že už se napříště budeme muset obejít bez asparágusu pro největšího smolaře, a nějak mě napadlo, že tato věta by Honzovi udělala mnohem větší radost, než ona minuta ticha. Ostatně i na ty pověstné „stojící hydranty“ došlo, o tom dále.


Létali jsme na 3 skupiny, 5 základních kol a 3 finále.

Jsem proti finále. Podle mě dává smysl, když na dvoudenní soutěži létá 50 a více pilotů, ale 8 z 22? Když uvážím, že pět kol je 50 minut letu (maximálně 🙂 , samozřejmě, a finále 45 minut letu, na který se většina lidí jen dívá? To jsme mohli raději letět dvě další kola všichni.


První skupina prvního kola si to „šeredně odskákala“. Sedm pilotů bylo do pár minut dole, jeden tam samozřejmě, jako vždycky 🙂 , vydržel. Nějak mě zlomyslně napadlo, že „když na Internetu píšou, že se to dá ulétat z 20 m, tak to musím zvládnout i já“, opravdu jsem měl pocit davové psychózy.

Ostatně, před časem rozvířil poklidné hladiny F5J 🙂 modelář, jemuž výškoměr ukázal 13 m a počítač 31 (nebo tak nějak). Dle posledních zpráv dotyčný modelář dotyčný výškoměr už nemá, takže ho výrobce zkontrolovat nemůže. Jestli je to pravda, nevím, ale zaslechl jsem to z „důvěrného zdroje“. V té souvislosti mě napadá, že výškoměr, jako měřicí zařízení, by měl čas od času projít ověřením, či kalibrací. Svého času ověřovací zařízení představil Palo Lišhák, ale zda se tím od té doby někdo zabývá, nemám tušení.


Počasí bylo zrádné, kol, kdy nalétali všichni a rozhodovaly výšky, bylo málo. Většinou se ale vždycky někdo „utrhl“ a naděloval.


Postupně začal i zesilovat vítr a tak se dost často přistávalo do vojtěšky 🙂 .


Bylo o čem přemýšlet 🙂 . Mně třeba napadá, nakolik dobré soutěžní zázemí přispívá k dobrým výkonům 😉 , já vždy akorát nepokrytě závidím a vlísávám se do stínu 🙂 .


Mirek Č. si pořídil Enjoye 3 a užívá si.


Mirek K. patří ke „skalním“, vítězí v Evropě, ale na vlastním letišti měl trochu smůlu 🙁 , hlavně, že ho nepřipravila o dobrou náladu.


Petrovi jsem v několika kolech našeptával. V jednom kole si hrál na Mikuláše a „naděloval“, v dalším kole mu při odhodu „chcípnul“ motor. Podle mě proto, že v okamžiku odhodu ještě nebyl roztočený, a vítr při odhodu jej zastavil. Přemluvil jsem ho, aby letěl znovu (za všechno může pomocník 🙂 ). Opakování (pokud to bylo opakování 😉 ) neušlo bystrým zrakům ostatních pilotů a pomocníků a jeden z pilotů se dokonce dožadoval opakování letu, protože jsme ho údajně křižovali při přistání. Dobrý pokus, ale Petr přistával přímo, a onen pilot by křižoval Petrův přistávací koridor, pokud by nepřistál asi 30 m od bodu. Takže jednou nula za let, jednou za přistání, no 🙂 .


O pořádání soutěže se stala rodinný tým Pokorných. Ale aby ředitel závodu škrabal brambory, to je jen tak nevidí 🙂 . Sekaná s brambory byla prý vynikající, já měl „jen“ párek.


Zdenda jde na to. Důležitější (promiň, jen pro účely tohoto vyprávění) je ovšem hangár a stromy za ním, a hlavně svah za ním.


Protože se obloha zatáhla a vítr zesílil, začalo se tvrdě svahovat. Modely se rozlétly na všechny strany, aby se v 5. minutě všechny sešly nad hangárem. Prostor má tak 50 m délky, nad svahem byla tlačenice.


Přesto nedošlo k ani jedné srážce (tedy, jednu jsem slyšel, ale neviděl, a nikdo se nepřiznal, takže bůhví, co to bylo 🙂 ).


Svahování ale nebylo bez nebezpečí. Když pilot dovolil, aby se model dostal do rotoru za stromy, bylo vymalováno. Ostatně na hangáru je pořád vidět „ďubka“ od Nyxe 🙂 . A taky se občas stalo, že vítr na chvilku utichl 🙂 .


Utržený list stál Lojzu finále.

Teď se budu chlubit. Na závody jsem jel natěšený a pln soutěžního odhodlání. V prvním kole „1000“, ve druhém studená sprcha (jen necelých 5 minut, i když z malé výšky). Takže jsem si řekl, že už nesmím udělat chybu a ve dvou dalších kolech asi neudělal. V posledním kole jsme zbyli se Standou dva nad hangárem, vydal jsem se ale po větru s malou bublinkou, Standa (stejně mám pocit, že svahování chodí pravidelně trénovat 🙂 , umí to z celého startovního pole asi nejlépe) zůstal. Když jsem se rozhodl se vrátit, najednou model doslova spadl z oblohy jak na determalizátor. Z nějakých 100 m výšky postoupil dopředu tak o 50 m a za 30 vteřin byl dole, naštěstí jsem do vojtěšky nemusel 🙂 . Budu si to pamatovat 🙂 . Takže jsem model rozebral, uklidil a šel se podívat na výsledky. A ejhle – 2. místo hned za Radkem. Takže jsem Etalona zase sestavil a rychle dobíjel alespoň pár miliampérů.

Finále jsem „pokazil“, neposlechl jsem pomocníka/časoměřiče/náčelníka a letěl na druhou stranu, než kam mě posílal. Ze 150 m jsem byl za 3 minuty dole. Mým hlavním problémem bylo ale to, že mě nějak opustila bojovnost, prostě mě to najednou přestalo bavit. A to vím už dlouho, že termika se nedá létat „jen tak“, je třeba být „vtažený do děje“.


A kvůli tomuto finálovému přistání „na svahu“ skončil Tomáš za mnou na 8. místě 🙂 .

A nakonec zamyšlení nad „malý vs. velký“. Ve startovním poli byly 3 „dvaapůlmetrovky“, finále letěl s malým modelem ještě Martin. Zdá se mi, že s malým modelem se proti velkým dá uspět, pouze pokud je termika a příliš nefouká. Klesavost a pronikavost malých modelů je prostě horší a využitelná oblast létání menší, ve větrném finále se to ukázalo hodně názorně. Nicméně, létat s malým jde, většinou rozdíl ani nepoznáte 🙂 . A pokud někdo tvrdí, že v malým modelem se F5J létat nedá, je to jen výmluva 🙂 .

Děkuji pořadatelům za příjemně strávenou neděli a příště přijedu zase 🙂 .

Diskuse na Stoupáku.
Výsledky.

Honza
27.6.2017

Příspěvek byl publikován v rubrice F5J. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 komentářů u F5J Lomnice n. P. – 25. 6. 2017

  1. thr napsal:

    Zrovna finále v Lomnici by se ale podle mne třeba se Scorpionem letělo docela dobře, tam se daleko nemuselo a větší obratnost malého modelu by byla možná dokonce výhodou… Koneckonců ta tvoje Ikea by taky nebyla marná – nepárat se s tím a razantně na hranu 🙂
    O den dřív v Pace to bylo horší, tam se to sešlo tak, že malé modely moc nárok neměly opravdu.

    • JK napsal:

      Tomáši, nejsme ve při. Akorát letět hned nad hangár by bylo bývalo zbabělé, až tak po třech až pěti minutách 😀 H.

  2. Ruda napsal:

    Ahoj Honzo, pěkná (standardně) a obsáhlá reportáž 🙂
    Vezmu to postupně:
    „Jsem proti finále. Podle mě dává smysl, když na dvoudenní soutěži létá 50 a více pilotů“ Tak to máme stejný, já navíc do dneška zase nepochopil proč do žebříčku má 1000 vítěz základu, přitom vítěz soutěže (finále) bývá většinou někdo jiný.

    „Sekaná s brambory byla prý vynikající, já měl „jen“ párek“
    Nemáš na sobě škudlit!

    „Takže jsem model rozebral, uklidil a šel se podívat na výsledky. A ejhle – 2. místo hned za Radkem“
    Velká gratulace!!!

    „Finále jsem „pokazil“, neposlechl jsem pomocníka/časoměřiče/náčelníka a letěl na druhou stranu, než kam mě posílal“
    Z toho plyne, že maminka a náčelník se mají poslouchat 🙂

    „Mým hlavním problémem bylo ale to, že mě nějak opustila bojovnost, prostě mě to najednou přestalo bavit“
    Zapracovat na „hlavě“ (v rukách to už máš), i profesionální sportovci mají svého psychologa 🙂

    Snad se brzy potkáme na soutěži.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přidejte obrázek (JPEG only)