RCEV – Roudnice n. L. 4.10.2014

Na odložené, a tudíž poslední letošní, soutěži RCEV se v Roudnici sešlo 16 pilotů. Začátek soutěže byl posunut na „dopoledne“ kvůli mlze, ale i tak bylo ve 3 hodiny po všem. Prostě bez finále to utíká nějak rychleji 🙂 .

Když jde o poslední soutěž prvního roku RCEV, zaslouží si to oslavu 🙂 . Občas se bavím čtením starších příspěvků na těchto stránkách, v nichž se diskutovalo o „létajících svářečkách“ i „malých outrunnerech“ – kdeže loňské sněhy jsou 🙂 . Navíc výškoměry přitahují nové piloty, to se ostatním kategoriím moc nedařilo. Proto ten přípitek – ať se u nás výškoměrům, malým i velkým, daří a ať nám to létá!

Roudnické letiště je „jednostranné“, nad dráhu (tam, co Míra ukazuje) se prostě nesmí. Doplatil jsem na to v jednom letu. Jak ukazuje záznam z výškoměru, byl to takový „nedostatečný stoupák“, kdy model při kroužení pomalinku klesal (tak 10 m za minutu ve výšce 30 m), bohužel však směrem k dráze. Možná jsem měl pokračovat, dokud by mě někdo neokřikl, ale netroufl jsem si 😉 – v Roudnici totiž „ochrana bezletových zón“ funguje, ono to při existujícím velkém provozu ani jinak nejde.

Tomášovo depo – dva modely velmi rozdílné konstrukce – Cumulus a Scorpion.

Milan je k neporažení! Podmínky byly obtížné, ale o to větší byl Milanův odstup od zbytku smečky. Co jsem si všiml, tak létá hodně na jistotu, ale to není výtka, jen mnou lomcuje závist, chtěl bych umět být méně optimistický 🙂 a taky se umět držet termiky jako on.

Mirek Číp prohlašoval, že už bude létat jen historiky, ale nemyslel to vážně – v Roudnici skončil třetí. Obloha byla zatažená a proto foťák nestíhal 🙂 .

Standa létá „malé“, jen když nejsou „velké“. Přes zimu ho čeká operace s koleny, tak mu držme palce.

Petr s Arnikou, další z pilotů, od kterého se mám co učit, a to nejen termiku, ale …

… hlavně co se přistávání týká (sledoval jsem objektivem model, takže pilot je trochu „rozpitý“ 😉 ).

Pražské depo (já vím, že je to pořád stejné, ale když ono je to pořád stejné – Honza, Jirka, Milan).

Jirka Veselý se „homebuildem“. Podle mých zkušeností jen vztlaková klapka nestačí = mám zkušenosti nedostatečné 🙂 . Jirka ale doplácí na oči, kdy nelétá příliš vysoko.

Hořický Radek Janovský – taky nový pilot! Model je myslím ze Slovinska, ale možná se pletu.

Jirka Váňa s Tilií 25. Taky hodně spolehlivý pilot (jak to kluci děláte???). Ještě jeden postřeh – součástí mp3 stopy bylo i hlášení z EPA kombatu, člověk si při startu modelu hned připadal tak nějak důležitější, když věděl, že jsou nad letištěm nepřátelské stroje 🙂 . Naštěstí k žádné kolizi mezi modely ani mezi modelem a velkým eroplánem nedošlo.

A nakonec největší překvapení soutěže – Štěpán Horák pod tatínkovým vedením pobil všechny (až na jednoho). Blahopřeji a doufám, že synu i otci nadšení vydrží.

Že budu mít v večeři kolínka nebo rýži, které budu zapíjet vodou, mi bylo jasné už po druhém kole 🙂 . Protože brambory se dávaly už za stupně vítězů, dostal pilot (Martin H.) na čtvrtém místě svazek česneku. Neotřelé ceny, zajímavé počasí se spoustou námětů na co by se měl člověk zaměřit při tréninku, prima den na letišti – pořadatelům okolo Míry Kamenského dík.

Vlákno na Stoupáku.
Výsledky.

Věřím, že se příští rok budeme s malými výškoměry scházet i nadále. Kategorie životaschopná je, oproti velkým modelům F5J sice chybí „100 palcovkám“ elegance i výkony, ale zase jsou mnohem přístupnější 😉 .