Lodě a ptáci. Skoro nic jiného jsem v Argentině neviděl. Z 11 dní jsem strávil 10 v „práci“, volno jsem měl jen pár hodin před odletem, ale počítám, že návštěva to nebyla poslední. Fotky proto zachycují jen to, co bylo možno spatřit z lodi :-), a nebo poslední den v parku.


„Naše“ loď Francisco u terminálu. Auta najíždějí na spodní palubu, opěšalí cestující potom žlutým „chobotem“ přímo do horních pater. Francisco jezdí 2x denně trasu Buenos Aires – Montevideo, jedna cesta (200 km) trvá asi 2:15, na 85% výkonu motorů je cestovní rychlost 50-54 uzlů, dle aktuálního zatížení a povětrnostních podmínek. Kvůli opravě jsme měli loď na týden odstavenou a jezdily jiné, ovšem pomaleji :-).

Katamarán Juan Patricio, taky výrobek tasmánského Incatu. Normálně obsluhuje trasu do Colonie.

Eladia Isabel. Mimochodem, všechny lodi (až na výjimky) se jmenují po rodinných příslušnících rodiny pana majitele.

Tady je ta výjimka – Atlantic III, taky výrobek Incatu.

Největší loď flotily – Silvia Ana L, 127 m, skoro 8000 tun (viz Wikipedia).

A nakonec Albayzin. Pokorně čeká v záloze, chodili jsme na něj na záchod a odpočívat :-).

Všechno je Buquebusu, i plachetnice :-). Hned vedle nás je základna jachtařského klubu, kam jezdily na „odškeblení“ „drahé hračky místních zbohatlíků“. Byl to zážitek pozorovat sehraný tým obsluhy jeřábu.

Zátoka není jen Buquebusu, většina jachtařů se jezdila dívat na vojenské lodi.

Loď pro obsluhu pobřežních bójí Ciudad de Rosario.

Argentinské námořnictvo má prý obrovské problémy s penězi, takže „062“ byla jedinou vojenskou lodí, co jsem viděl v pohybu.

Hlídkový člun Murature, již z roku 1945. A prý sestřelil letadlo při vzpouře proti Perónovi, darebák!

I plachetnice je vojenská (Liberdad).

Remorkéry doprovázejí každou velkou loď do i z přístavu.

A ještě jednou jachtaři.

Když foukalo správným směrem (jeden den), dala se fotit i letadla…

… vzpomněl jsem si na „dvojčata“ ;-).

Po opravě vyplouváme z Buenos Aires do Montevidea. Pasažérům je ovšem podobný pohled upřen, jsou luxusně usazení a ven se mohou koukat maximálně přes sklo :-).

Tato „krtina“ dala Montevideu jméno. V překladu to totiž znamená „vidím horu“ :-).

Vrakoviště na vjezdu do přístavu.

Uruguayské námořnictvo.

Pohled na město ze střechy Franciska.

Remorkéry jsou povinné všude.

Ještě jeden pohled na „loďstvo“. Delta La Platy má sladkou vodu, takže v Buenos Aires problémy s korozí neznají. V Montevideu je už ale voda brakická, takže lodi reznou.

Rozloučení s „horou“, stejně jí říkají „Malá“.

Harleye na Francisku. Jak na tom může někdo jezdit :-).

To mě spíše zaujalo to sportovně užitkové kolo – pickup.

Kotvíme. Loď je úžasně obratná a to jen vektorováním tahu obou motorů, nemá ani kormidla, ani pomocné (příčné) pohony.

Kormorán a komíny. Velký komín je hlavní, malý slouží jen pro odfuk spalin, které potřebujeme pro ohřev glykolu (viz předchozí článek).

Asi jsem divný, ale vždy když jsem potkali loď, fotil jsem jak divý. A taky mě napadalo, jaké to je „střílet“ z jedoucí lodi na jinou jedoucí loď…

Kousek od přístavu totiž leží na dně Admiral Graf Spee (vzpomínám, jak jsem četl Hubáčka ;-)) a v přístavu je takové minimuzeum. Hlavní inženýr mě tam protáhl nějakými zadními dveřmi, ani nevím kudy, ale mohu tedy hrdě prohlásit, že jsem stanul na uruguayské půdě :-).

Optický zaměřovač z Grafa Spee.

A nakonec jedna „umělecká“ na rozloučenou.

Jediné volno jsem měl v den odjezdu, tak jsem šel fotit do parku ptáky. Letecké muzeum je totiž zavřené kvůli rekonstrukci budovy, ale prý mám doufat a v lednu ho otevřou. Takže jen pár fotek z místní fauny a flory, většinou bez komentáře.

Místní vlaštovky na kotevním laně…

… a na větvi 🙂

Papoušek nandaj.

Francisco je papež, tento pták jen kardinál :-).

Páreček…

… a sameček sám 🙂

Synchronizované drbání 🙂

Papoušek mniší.

Honza
13.12.2013