Výborně připravená soutěž s fantastickými zážitky, tak bych charakterizoval dnešní F5J v Hořicích. Ačkoliv bylo ráno nutné „škrábat“ auta, počasí bylo dodáno přesně dle objednávky – modrá obloha, větřík proměnlivého směru, později sem tam nějaký mrak – babí léto, jak má být :-).
Ředitel, startér a sponzor :?:. Kluci dík, umíte!
Vedle „tradičních“ elektrovětroňářů přijela do Hořic skupina „větroňářů bez přívlastků“ a ukázali nám všem, jak se létá termika. Je trochu s podivem, že jim objevení F5J trvalo tak dlouho, teď si ale klidně zavěštím – nad F3J se smráká ;-).
Další možný rybník, kde by mohla F5J lovit, jsou házedla F3K. Model je „klon Supry“ z dílny Míry Kotuly, ale mám pocit, že jsme měli kliku, že Martin jako pilota „podvodně nastrčil“ otce. Radil mi v několika kolech, mám se ještě hodně co učit – díky za lekci!
Jarda s Aspirem. Každý soutěžící dostal klasickou zapisovací kartičku a k tomu lístek s QR kódem na každé kolo. Jarda je svědkem, že zapsat jedno číslo na dva různé papírky je v poletovém stresu poměrně obtížný úkol, ale nakonec se časoměřič „přiznal“ ;-). I tak si ale myslím, že je to zbytečnost psát jednu věc dvakrát.
Honza měl zase problémy s „blikáním“. Ono těch Altisů V-trojek je mezi lidem dost, docela jsem zvědavý, jak se požadavek na displeje pro příští rok vyřeší.
Létalo se mezi stromy, ale piloti umějí.
Za to se bezpečnostní zónou byly trable. Nevím, zda byl nakonec někdo penalizován, já viděl minimálně dva nízké průlety nad auty a slyšel i jednu ránu (zrovna jsem letěl) – model prý narazil do auta, když už jel po zemi 🙁 (ještě že ne do mého, mám ho 3 neděle :-)).
Guláš, klobásy, pivo – dámy z kantýny dík!
Milan si pořídil Pike a dává nám kouř. Na F3-jéčkaře ale dnes neměl ani on.
Na první soutěž F5J se nechal přemluvit i zástupce „bašty RCEK v Čechách“ Vláďa. „Brďas“ ale létal nějak divně, vůbec se mu nelíbilo ve vzduchu a spěchal rychle zpátky na zem. Možná těžiště po výměně RCEK pohonu za krotší verzi :-).
Vedle Vladimíra měli „malé ptáky“ ještě dva piloti – Petr a já. Rozdíl mezi velkými a malými je propastný, snad proto vypsal Petr doplňkovou soutěž o láhev jen pro piloty „malých“.
Tento výlet do oranice Petra o láhev připravil (ostatně – nechystal ses jí dát sám sobě? :D). Rozpad termiky byl opravdu bleskový a s malým modelem není prostor na chybu. Petr však letos létá výborně, připomínám jeho vítězství z Plzně. O to větší mám z whisky radost – dík.
Nedočkavci – z 27. pilotů si ještě 8 zalétá finále.
Jde se na to. 2x Pike Perfection.
Start na patnáctiminutové finále. Je to úžasné a napínavé, nejlepším stačí nějakých 60 metrů startovní výšky a já jen koukám s otevřenou pusou.
Závěrečný nástup…
… a nejlepší z nejlepších. Blahopřeji.
Tedy, dostali jsme lekci a jsem za ní vděčný. O svých letech ještě napíši, až stáhnu data z výškoměru.
Výsledky (ze Stoupáku).
Na letišti probíhal čilý provoz, tak alespoň dvě fotky pro potěšení – Blaník a …
… Orlík.
Pořadatelé – ještě jednou moc děkuji za příjemně strávenou sobotu.
Honza
28.9.2013
Jen krátký dodatek k bezpečnostní zóně – za přistání do prostoru depa (nakonec to nebylo pod auto ale do stolečku stojícího před autem…) byla udělena penalizace -100b., ostatní nízké přelety byly s přivřením jednoho oka vyhodnoceny jako legální 😉
Závěry z Hořic
Nejprve „sebekritika“. K mému obvyklému nemístnému optimismu vyjádřenému vypínací výškou 99 m v prvním pole se v kole druhém přidala ještě blbost v podobě nepřepnuté letové fáze (to je ta hodně strmá čára končící na metě 3. minuty). Potlačený model klesal a zrychloval, což jsem považoval za klesák, teď si ovšem myslím, že „to tam bylo“, jen jsem to modelu zkazil :-). V dalších kolech už to bylo „na jistotu“, v kole posledním jsem byl spravedlivě potrestán za nevypnutí motoru v termice (to je ta čára pokračující strmě vzhůru). Stále však věřím a doufám, že se to jednou naučím :-).
Pozorovat špičkové piloty byl opravdu zážitek. V první fázi motorového letu se „plazí“ v 10-15 metrech nad zemí a snaží se prozkoumat co největší prostor. Teprve až když u země nic není, začnou v další fázi letu stoupat. Druhý taktickým prvkem je stažení plynu, když se zdá, že model nalétl stoupák. Pokud to nebylo ono, může pilot opět přidat a odletět pryč. Nesmí si ovšem poplést strany a motor úplně vypnout (viděl jsem :-)).
Výkony a letový projev velkých modelů a umění jejich pilotů je ovšem úplně něco jiného, než na co jsme dosud byli zvyklí. Z klasických elektroletců mohli F3-jéčkařům konkurovat pouze Malča tým a Standa Perkovič. Pouze letadly to samozřejmě není (i když ani to není zanedbatelné), spíše ochotou trávit každou volnou chvilku na letišti :-).
Takže můj závěr je jasný – do velkých nejdu. Bylo by to podobné, jako kdybych si na cestu do práce kupoval Ferrari. Velké modely létají nádherně, ale pokud nemyslím létání s nimi vážně (což, jak se obávám, je můj případ), vysoká cena i problémy s dopravou a skladováním převažují.
A 100 palců zase tak malý pták není 🙂
H.
Děkuji pánové za nahléhnutí do světa kde letadla mají i motory 🙂 Myslím ze finta s tatuldou se povedla, takže příští rok se přidá do vaších řad a snad i já pro zpestření zkusím sem tam nějaký závod s F5J. Jinak Honzo omluva pokud jsem byl občas trosku hlucnejší při razení, ale mám to tak naučené z F3K a smekám klobouk, že se pouštíš do souboje se svým historikem mezi velké ptáky. No a pokud Ti mé pokusy o rady v neznámé kategorii k něčemu byly jsem jen rád …