Blázni, místo aby seděli doma u bazénu, cpou se pod pálivým podkrkonošským sluncem pálivými párky :-). Ale o modelářích se ví, že nejsou normální.

Když jsem dostal oznámení, že káčka“ v Kožlanech nebudou, vzpomněl jsem si na naší první „výškoměrovou“ soutěž před třemi lety v Hořicích a navrhl program náhradní. Petr se „chytil“ a bylo to skvělé. Sice jsme se nesešli v plánovaném počtu, prý „kvůli vedru :-)“, ale šest pilotů bylo o hodně víc, než bych se kdy odvažoval doufat, přeci jen dovolené, teplo a nakonec i velmi krátká doba mezi ohlášením a uspořádáním.

Sešli jsme se tři s „malými“ (zde trénuje Jirka přistávání) a tři s „velkými“ (Ray-X).

Kvůli počtu pilotů jsme se rozhodli létat rovnou finále a to na 6 kol. Šlo tedy o samosamoměření, pokud pilot přistál předčasně, ujistil se o čase pohledem na hodiny. Pomocníci nebyli potřeba, neboť jsme se o svém počínání i stoupácích informovali navzájem. Určitou nevýhodou tohoto způsobu „nalosování“ bylo ovšem to, že jsem pokaždé letěl proti vítězi :-D.

Na focení nebyl bohužel čas, neboť nás tlačil čas (a teplo). Vyhrál Petr o velký kus přede mnou a Mirkem (výsledky na Stoupáku), tj. malý, malý, velký, malý, velký, velký.

Skončili jsme před polednem, teploměr už ukazoval 35 °C. Ale bylo to moc prima, Petře a hořičtí, dík :-).

Mé záznamy – létal jsem až moc pro radost a blbě takticky. Ale užíval jsem si moc :-).

Honza
28.7.2013