RCEK je sice „historicky překonanou“ kategorií, kterou nemám rád 😉 (au au au), ale cokoliv je lepší než sedět doma. A taky šlo o asi jedinou příležitost, jak se kvůli „Austrálii“ vidět s kamarády.
Tedy, pro cizozemské a nemodelářské návštěvníky – RCEK se létá s malými modely o rozpětí obvykle mezi 2 a 2.5 metru a minimální hmotností 500 g, s předepsaným pohonem (motor třídy 2208, vrtule o průměru minimálně 250 mm, baterie 2S). Počítá se nalétaný čas, takže 1 sekunda chodu motoru platí stejně jako 1 sekunda kluzu, a to je právě to, co mi vadí ;-), protože záleží hodně na pohonu (startovní fázi) a nejvíce na přistání, 9.5 minuty mezitím je jaksi podružných. Ale co, nemůže být všechno po mém :-D.
Favorité z Chomutova (mé rodné město :-)) vybalují. RCEK se létá v podstatě s jediným typem modelu – Daidalem od YPSI.
Ředitel Láďa a panák za stovku (startovné). Je to hezká novopacká tradice pohostit pilota kalíškem. Při nástupu se sice trochu „diskutovalo“ o posledním fermanu „z ústředí“ zakazujícím „požívání“, ale jak bude vidět i z dalších fotek, pochybuji, že se takové opatření ujme :-).
Martin a opět Daidalos, i když v neobvyklém červeném zbarvení. Pokud se zrovna neletí nebo neměří, tak se buď jí …
… pije (Leoš) …
… nebo spí :-). Na letišti se nás sešlo 22 a létalo se ve 3 skupinách, takže podobné okamžiky byly celkem vzácné, buď člověk letí, nebo měří kolegovi nebo běží mezi depem a startovištěm.
Béda „pípá“, tj. seřizuje výchylky či co.
Samozřejmě – Daidalos :-).
Novopačtí vyvinuli (ovšemže na základě Daidala) svůj vlastní stroj, protože se létá na letišti Brdo, tak „Brďák“.
Mladí Mühlovi létají i s klasickými modely…
… samozřejmě dobře. Lze se tudíž důvodně domnívat, že Nová Paka a okolí zůstanou „centrem odporu“ proti vyhynutí RCEK 🙂
Jdeme na to (litovali jsme, že nebyla vyhlášena soutěž týmů :-().
Napětí před startem. To taky nechápu, normálně se před startem motory zahřívají, v RCEK se hlásí „20 vteřin do startu, vypněte motory :?:“.
Start je hromadný na „sirénu“ (logicky sem ovšem patří obrázek úvodní).
Měl jsem čas fotit, to znamená přistání předčasné, v optimálním případě sedají všichni současně – nejlépe na 9:59 :-).
Přistání musí (tedy mělo by být) přesné, k čemuž pilotovi dopomáhají nejen modlitbičky, ale i velké brzdicí klapky.
Výměna dojmů je nezbytnou součástí jak předletové přípravy, tak poletového rozboru.
Již před soutěží si Luděk první cenu prohlížel…
… a taky si ji odváží :-). Blahopřeji. Odlétali jsme 5 kol, poslední skupině 5. kola už však pršelo do vysílačů.
A teď já. Byla to má první soutěž od zářiové F5J v Hořicích (zatracená Austrálie :-)).
Model byl jasný – LS Virus, o motoru jsem chvilku přemýšlel, ale potom jsme si vzpomněl – někde v šuplíku musím mít „malou Megu“. Model sice nabral asi 20 gramů navíc, ale 620 gramů zase tak moc velká nevýhoda není (jen o 20% horší stoupavost ;-)). Baterku jsem nechal původní, asi 4 roky starou 2S1500 25C, naštěstí ty odběry k 35 A vydržela. A motor taky, při zkoušce doma však smrděl přímo pekelně :-).
První dva lety vykukovalo i sluníčko, motoroval jsem 15 a 13 sekund, přesto jsem měl letový čas 9:40, holt přistávám moc brzy :-). Ve třetím letu jsem podržel plyn 20 sekund, ale přistál jsem už 8:26 a ještě blbě. Ve čtvrtém letu jsem si proto přidal další 3 vteřiny motoru, termiku jsem měl asi „největší“, ale zvoral jsem přistání, když se model prosedl a spadl moc brzy, já tu větší výškovku musím postavit! No a poslední let byl zase krátký, 8:48 na 22 sekund motoru a přistání 74 m od startu (jak to Petr odkrokoval – stejně to byl let škrtací). Moje blbost, stejně jako ve 3. letu, namísto abych se držel nulky, bylo mi to málo a chtěl jsem víc 😉 (ale mám i výmluvu (nejapnou) – byl jsem ve třetí skupině – už nám pršelo – ostatním to ovšem nevadilo).
Celkově jsem spokojený – jednu „1000“ jsem urval (2. let) a Virus létá i přes větší hmotnost výborně (zatím na soutěži nebyl, takže mi chybělo přímé srovnání s jinými modely). Sice jsem měl pocit, že jsem byl po startu vždy nejníže (takový pocit má ovšem asi každý :-)), ale Virus byl oproti Daidalům viditelně „svižnější“ a rychlost je, alespoň dle mého přístupu k termickému létání, důležitější než minimální klesavost.
V září bude MČR v Hořicích, možná pojedu :-). I když budoucnost nepochybně patří výškoměrům :lol:.
Pořadatelé, díky. Výsledky na Stoupáku.
Honza
11.5.2013