TAS – 10.12.2012


Tasmánci mají na registračních značkách nápis „Tasmania – Holiday Isle“ (starší auta), „Tasmania – Your Natural State“ (středně stará auta) a „Tasmania – Explore the Possibilities“ (nejnovější vozy). Všechny tato hesla naznačují, že do Tasmánie se jezdí odpočívat a ne pracovat. Hory, lesy, jezera, pláže a čistý vzduch.

Mimochodem, na horu Mt. Wellington jsme vyjeli autem, takže se mi tam ani moc nelíbilo. Vyhlídku z kopce si člověk musí zasloužit, auto je podfuk! Zima byla strašlivá a základna mraků jen o pár set metrů výše.


I v loděnici se projevuje „dovolenková“ mentalita. Přestože je loď zpožděná, žádná mimořádná opatření v podobě zvláštních směn nebo zvýšeného pracovního úsilí se nezavádějí. Jak říkal můj anglický kolega, po půl čtvrté odpoledne pracují v australské loděnici pouze cizinci (tj. i já :-(). Loď je sice na vodě, ale montáž systémů ještě pár týdnů zabere.


Místní prostředí ostatně ke klidnějšímu chování přímo vybízí, i ty vrány krákají tak unaveněji. A když nesvítí sluníčko, tak je alespoň duha :-). Navíc jsem nabyl dojmu, že co se budování socialismu týká, tak Austrálie za Evropou příliš nezaostává, prý většina lidí v Tasmánii jsou zaměstnanci státu, takže se „úřednické chování“ utěšeně šíří.

Zajímavou posedlostí je sekání trávy – tráva je zde suchá a ostrá a najít trávu neposekanou je docela problém, všechny zahrádky i veřejná prostranství jsou „vyholená“. Uvnitř loděnice je „stráňka“ asi 100 m dlouhá a 5 metrů široká, kde roste jen pár trsů místní lebedy v roztečích telegrafních sloupů. Ani zde nedají porostu pokoj – chlap s motorovou kosou vždy udělal 10 kroků k dalšímu trsu, přidal plyn, splnil povinnost, stáhl plyn a postoupil dále.


Letecko modelářské letiště leží v otevřené krajině u města Richmondu. Když jsem tam byl, foukalo asi 8 m/s a nelétali, prý kvůli větru. Protože v Tasmánii fouká pořád (zatím jsem „normální“ vítr zažil jen jednou, většinou okolo 10 m/s) asi toho moc nenalétají. Co jsem si stačil všimnout, většina lidí jsou staří pánové a mají hlavně upoutané modely a motoráky. Větroně jsou prý nuda. Ale, modelařina není příliš rozšířená zábava a v Tasmánii je lidí poměrně málo, takže na nějaké soutěžení mohou asi zapomenout. Navíc, Tasmánie má ve světě dost podobné postavení jako Česká Kamenice v Česku – periférie, kam je to odevšud daleko.

Vytáčet termiku jsem zatím viděl jen jednoho dravce, a to sluníčko svítí po většinu dní. Většina ptáků jsou spíše „rychlostní“ (zejména racci). Pro svahové létání by tu byl ráj, kopců a větru spousta.


Darwin uvádí, že na tichomořských ostrovech ztratili brouci schopnost létat. Logiku to má, brouk se sice na ostrov dostal díky tomu, že létal, roztáhl-li však ve svém novém domově křídla, odfouklo ho to do vody, kde ho něco sežralo a už nemohl mít potomstvo. Takže přežili jen ti bez křídel. Pokud tasmánští modeláři za větru nelétají, moc nadějí do budoucna bych našemu koníčku v této zemi nedával :lol:, jediné, co mi předvedli v letu byla „109“ z HK (se 4čl. velmi svižná).


Na letiště jsem se vydal pěšky s tím, že se zpátky svezu autobusem, ale sklaplo mi – v neděli nejel :-(. Nohy sice bolely, ale některé věci lze opravdu vidět pouze pěšky (možná i z kola nebo koně). Tedy, příkopy jsou plné bordelu, papírů, plechovek, obalů. Přišlo mi to o dost horší než u nás. V příkopech je také plno přejetých klokanů, králíků, koček a vačic v různém stádiu rozkladu, od relativně „čerstvých“ mršin až po vybělené kostry. Pěšky tu opravdu asi nikdo nechodí, takže si se smetím nikdo hlavu neláme :-(. Australský les (říká se buš) moc stínu neposkytne, stromy jsou takové „řídké“. Nebe v Evropě neustále křižují dopravní letadla, nad Tasmánií je naprostý klid. Jen párkrát lze zahlédnout Boeing nebo Airbus při přiblížení na přistání nebo po startu, ale dálkové lety se prostě nekonají – není odkud a není kam.


Po cestě mě zaujal tento pařez, nevím proč, ale líbí se mi, takže sorry.


Divoká příroda je v Tasmánii opravdu divoká. Klokanů je v lese jako myší, pořád něco kváká a křičí. Největší kravál dělají kakaduové a čejky. Z malých ptáků jsou nejrozšířenějí introdukovaní stehlíci, vrabci, špačci a kosi. Se zavlečenými rostlinami a živočichy je zde problém.


Obecně se dá říci, že každý živočich má nepřátele, konkurenty, kteří se živí stejnou potravou nebo žijí ve stejném prostředí, a potravu. Všechny tři kategorie bývají v rovnováze. Protože u nás doma jsou druhy vystaveny mnohem náročnějším podmínkám, (třeba proto, že Evropa a Asie jsou zeměpisně mnohem větší než Austrálie, takže mají více nepřátel, více potravních konkurentů i více druhů potravy na výběr), jsou evropská zvířata (i rostliny) mnohem přizpůsobivější. Vetřelec tak domorodce porazí snadno, na králíka místní dravci nestačí, králík sežere dost nevybíravě všechno a ani v rychlosti množení na něj klokan nemá :-).

Teď by se Australané rádi cizích druhů zbavili, ale už je asi pozdě.


Na palouku se producírovala rodinka této místní „slepice“ (slípka tasmánská), když jsem se přiblížil, „máma“ s kuřaty zalezla a „táta“ chodil přede mnou a za mnou ve vzdálenosti asi 4-5 metrů a kvokal. Jsou prý doloženy případy útoků strak a jiných malých ptáků na člověka = Tas je divočina :-).


Kachní rodinky tu „jezdí“ pohromadě. Vysvětluji si to tím, že jen jeden dospělý pták rodinu sám neubrání.

To je prozatím všechno. Dík,

Honza

komentáře 4

Komentáře nejsou povoleny.