Námořní muzeum Fremantle

HMAS (Her Majesty Australian Ship – Australská loď jejího veličenstva) Ovens je jednou z 8 ponorek třídy Oberon, které si ve Velké Británii objednalo Australské námořnictvo (RAN – Royal Australian Navy). Více informací je na Wikipedii. Od roku 1995 je z ní muzeum (pozn.: v angličtině je loď, ale i letadlo či vzducholoď, vždy ženského rodu; u ponorky to problém nečiní, u křižníku už by to bylo horší „… a tak se křižník potopila …“ :-)).

Charakteristiky ponorky HMAS OVENS
Postavena: Scotts Shipbuilding and Engineering Co Ltd., Greenock, Renfrewshire, Skotsko
Spuštěna na vodu: 4.12.1967
Uvedena do provozu: 15.5.1969
Výtlak: vynořená 2186 tun, pod vodou 2417 tun
Délka: 89.9 m
Šířka: 8.07 m
Ponor: 5.48 m
Osádka: 7 důstojníků, 55 námořníků
Výkon: 3500 HP
Rychlost: na hladině 15 uzlů, pod hladinou 17 uzlů
Stroje: dva šrouby, dva elektrické motory poháněné dvěma šestnáctiválcovými diesel-generátory, dvě baterie, každá se 446 články vážící 150 tun
Výzbroj: 6 příďových torpédometů pro torpéda nebo řízené střely
Ostatní: 30 tun pitné vody, 10 tun destilované vody, 2 cisterny (po 33 000 litrů) mazacího oleje a 12 cisteren nafty.

Šrouby a kormidla. Prý šlo o jednu z nejtišších ponorek na světě. Trup ponorky je dvouplášťový, přičemž tlakový je jen vnitřní trup, meziprostor je zaplavován vodou. Údajně se ponorky staví v sekcích (na rozdíl od klasických lodí, které mají dlouhý kýl) a prý se jednou stalo, že sekce na onom osmimetrovém průměru nepasovaly o 12 mm! (Podle mě je přesnost 12 mm na 8 m vynikající výsledek :lol:)

Přední torpédomety, zároveň sklad torpéd (prý až 21 kousků, každé 3.5 milionu dolarů) a záchranná komora. Pokud ponorka uvázla v rozumné hloubce (do 80 m), bylo možné se zachránit ze zaplavované komory. Prý to trvalo 6 minut na osobu. Opuštění ponorky se trénovalo ve věži (něco jako mají hasiči) zaplavené vodou, samozřejmě za asistence potápěčů.

Torpéda se do ponorky nakládala takovým šikmým hrdlem/průlezem, který však představoval slabé místo konstrukce trupu. Proto se po uzavření průlezu hrdlo „přepažilo“ silným ocelovým válcem uloženým ve výstupcích po stranách průlezu. Když se mezi válec a stěnu průlezu dala mince, byla po vynoření placatá, to jen pro představu, jak trup ponorky při namáhání pracoval.

Záď torpéda Mark 48, je víceúčelové – proti lodím i proti ponorkám. Naváděno bylo po drátě, v lodi byla cívka s „kilometry“ drátu, po kterém se předávaly řídicí povely (a dostřel byl prý 50 km – to už je pořádná špulka :-)).

Příď jiné ponorky se sonarem a torpédy. Stejně mi to není moc jasné a průvodce nevěděl: torpédo se zasune do komory, zabouchne se uzávěr, komora se zaplaví a poté se stlačeným vzduchem torpédo vystřelí. Ale odkud vede naváděcí drát?

Na přídi bylo krásně vidět, že plášť ponorky je silný nějakých 30 mm, prý vydržel 31 barů vnějšího přetlaku, tj. asi ponor do 300 m. Brr, mě by do ponorky na vodě nikdo nedostal.

Dalším oddílem je ložnice mužstva – odtud si pamatuji jen dvě věty – šlo o takzvaný „hot bunk“, čili každý uléhal do postele již zahřáté předchozím nocležníkem, a „no jogs, no socks“, což by se dalo přeložit jako „bez slipů a bez ponožek“, vody na mytí bylo málo :-). Do ponorky se jinak dostal asi jeden ze čtyřiceti zájemců, prý zejména kvůli psychologickým testům.

Již od doby admirála Nelsona se na válečných lodích fasuje alkohol. Dnes samozřejmě jen pro dobu odpočinku. Prý bylo zakázáno „křečkování“ zásob, ale vynalézaví jedinci si prý dokázali láhve či plechovky schovat na pořádnou párty.

Pilot „George“. Střední část (velín?) je neskutečně stísněný, zapomeňte na filmy. Všude trubky, dráty, ventily, ukazatele, ovládače, čudlíky a pouze červené světlo. HMAS Ovens od ponorek druhé světové války lišila ve čtyřech věcech – sonarem, torpédy Mk.48, radarem a záchody (za války prý měli jen kyblíky). Záchody jsou ale speciální ponorkové, splachují potichu.

Vzadu za páskou je prostor obsluhy sonaru (pod vodou je jediným smyslem sluch, prý je překvapivé, co vše se dalo z podvodních zvuků rozpoznat), obrazovky přísluší ovládání torpéd.

Nejdůležitější přístroj v ponorce – vodováha. Primitivní, leč účinné.

Kapitánská kajuta. Kapitán musel být trpaslík, tak 160 cm.

Hned vedle byla kuchyňka. Jídlo prý bylo vždy dobré a bylo ho dost (také to byla skoro jediná zábava na palubě); problém však představovala likvidace zbytků. Odpadky nešlo jen tak vyhazovat, protože by bylo možné ponorku snadno vystopovat. Zbytky se tak lisovaly v jutových pytlích a buď se vyhazovaly patřičně zatížené nebo se vozily domů.

Komunikační centrum, v 70. letech se používaly především dálnopisy.

Kontrolní přístroje motoru. Každý válec má vlastní teploměr. Všimněte si všech těch trubek „lezoucích“ po stěnách. Motor poháněl generátor, proud z generátoru šel do baterií a hnací motor byl napájen z baterií.

První ponorky měly pohon v zapojení diesel – první spojka – elektrický motorgenerátor – druhá spojka – šroub. Při plavbě po hladině tak diesel mohl buď dobíjet baterie, když byla druhá spojka rozpojená, anebo pohánět loď. Při plavbě pod hladinou diesel stál, první spojka byla rozpojená a šroub poháněl elektromotor. Pokud však bylo nutno couvat, bylo to vždy na elektromotor. Při hladinové plavbě většinou jeden motor poháněl loď a druhý dobíjel baterie.

Mechanické odpojení dieselu od šroubu vyřešilo nejen couvání, ale i umožnilo růst výkonů, protože zatímco výkon dieselů byl (a je) omezený, zatímco elektromotor bylo možné postavit v prakticky jakékoliv velikosti. Jeden šroub tak mohlo nepřímo pohánět i více dieselů.

Diesely nasávají vzduch přímo z trupu ponorky. Při plavbě těsně pod hladinou dodával vzduch šnorchl opatřený zpětným ventilem pro případ náhlého ponoření (nebo i jen větší vlny). Pokud se přívod vzduchu zastavil, začaly diesely v ponorce vytvářet podtlak a prý to bylo docela bolestivé na uši, než se podařilo motory zastavit.

Elektrický velín. Na obsluhu ponorky byly neskutečné nároky – mimo již zmíněné psychické odolnosti musel každý námořník být i technickým specialistou.

Ponorka byla pod vodou rychlejší než při povrchové plavbě, což ukazuje, jak moc energie se spotřebuje na vytváření „vln“ za lodí.

Zde ještě jednu poznámku terminologickou. Odborníci dost rozlišují mezi lodí (ship) a člunem (boat). Člunem je prý plavidlo, které může být neseno velkým plavidlem – lodí. My jako suchozemci pro to nemáme cit, nicméně ponorky nejsou loďmi, nýbrž čluny (to samé platí i pro většinu menších plavidel).

Konečně zase na vzduchu. Pozor, toto není věž ponorky, ale jen „směrovka“. Mě by to ponorky na vodě nikdo nedostal, i takto jsem měl dost nepříjemné pocity :-).

Ponorka je součástí námořního muzea, při mé návštěvě právě probíhaly oslavy dne námořnictva, tak bylo všude plno lidí a atrakcí a jedna hala byla plná stánků různých firem a organizací zabývajících se loďmi a námořní dopravou.

Námořníci předvádějí, jak rychle jim jezdí motorový člun, cákali až nahoru na molo. Podle krásného zvuku bych tipoval na nějaký osmiválcový motor, ale přišlo mi, že člun ve skluzu moc zatáčet nechtěl, taky ho do vody moc nezasahovalo 🙂

Vojenský člun ještě jednou v klidu, srovnejte klidový ponor s polohou při kluzu.

Modeláři na výstavě.

Zajímavý „delfíní“ člun. Moc si neumím představit, jak dynamická stabilizace „ploutvemi“ funguje při malých rychlostech a v klidu, ale asi to nějak zmáknuté mají.

Mě lodi, na rozdíl od letadel, nějak neberou, ani jsem muzeum neprošel celé, tak jen pár detailů.

Ovládání kormidla u starého parníčku. Vždy mě zajímalo, jak lze otáčivý pohyb kormidelního kola převést na natáčení kormidla – a je to docela jednoduché a krásné.

Žralok velkoústý objevený až v roce 1976. „Strašně vošklivej, ale zato vzácnej.“

Harpuna na velryby. Najednou bylo možné lovit i velké a rychlé kytovce, na které v malých člunech nešlo ani pomyslet, ale byl to začátek konce – najednou nebylo co lovit. Západní Austrálie byla centrem velrybářství, koncem 70. let se velrybáři přeorientovali z lovení na turistiku a prý to vynáší víc :-).