První soutěž v mezinárodní kategorii F5J na českém území s mezinárodní účastí zorganizovali pořadatelé LMK Hořice v čele s Petrem Duškem.

Celkem se prezentovalo 16 soutěžících, z nichž bylo 6 kamarádů ze Slovenska, toto je jejich depo.

F5J se létá na 10 minutové maximum a přesné přistání, z nalétaného výsledku se však odčítají body za startovní výšku. Pravidla omezují rozpětí na maximálně 4 metry, většina nových modelů se tomuto limitu blíží.

Na Slovensku je pravděpodobně nejrozšířenějším a nejoblíbenějším modelem Stork. Pilot si svůj model snadno pozná podle typických zakončení křídel. Zajímavé je předsazení výškovky před směrovkou – ačkoliv je Supra již 10 let stará konstrukce, vlna tohoto konstrukčního prvku se vzedmula až po publikování článku Marka Pujola v RCSD. Velká vzdálenost směrovky od těžiště prý napomáhá tlumení stranových kmitů. Další zajímavostí je dolů zahnutý „zobák“.

Klasika – původní Supru si sám „ulepil“ (nemyslím to pejorativně) Míra Kotula. Obdivuji ho a jak je z obrázku zřejmé, nejsem sám.

Serva v kýlovce.

Po úspěšném letu.

Nejžhavější novinkou na elektrovětroňářském nebi je však Supra „natažená“ na 4 m rozpětí – Maxa. Létal ji, i když jen asi ve 3 kolech, jeden z nejpříjemnějších lidí co znám – Juraj Bačiak (www.f5jfun.com).

Pylonek na křídlo je dalším prvkem, který zavedl konstruktér Supry Mark Drela a který se zdá být skoro povinný.

Serva opět v kýlovce – táhla jsou tak bez vůlí.

Maxa má, obdobně jako většina modelů Vladimir’s models, konstrukční ocasní plochy.

Karol Chyba na to jde od lesa – jeho Orla je ušitá na míru pravidlům F5J, zatím je v provedení polystyrén/sklo, ale po vychytání much a vyladění se Karol chystá udělat formy.

Před startem. Všimněte si dlouhých nosů moderních konstrukcí. Pro závody Karol dovažoval asi 1/2 kg, nějak pochybuji, že má honba za minimální hmostností u F5J modelů význam. Našeptávače mu dělal Bohuš Majerčík.

A po přistání. Je to krásný model, určitě o něm ještě uslyšíme.

Na soutěž přijel karavanem i pan Valenta (www.valentamodel.cz) – jak jinak, než s novým modelem nazvaným Ray X (nebo X-ray?, to by znamenalo rentgenové záření :-)). Zalétáno prý v pátek, ještě budou potřebné drobné úpravy, ale model vypadá slibně.

Ray-X a Maxa vedle sebe na startu. Jurovi se ale v Hořicích moc nevedlo :-(.

Pražáci aneb nuda v Hořicích 😆

Ruda s Honzou měli problém – nesprávně nastavený výškoměr, který po přistání odblikával maximální dosaženou výšku, nikoliv výšku startovní. Naštěstí Tomáš pomohl svým netbookem.

Vůdcův (Tomášův) hlavní stan – vysílače ve stínu, vzorné servisní zázemí.

Tomášův Shock, do panujícího větrného počasí lepší volba než Cirrus, mně se ale letový projev Shocka moc nelíbí, zdá se mi krátký trup a malé ocasní plochy, ale možná je to i těžištěm nebo rukama ❓

Cirrus je spíše modelem do klidu. Na soutěž se přijel podíval i pan Reichard, určitě načerpal spoustu inspirace.

U většiny ostatních modelů se směrovka pořád zvětšuje, Cirrus jí má spíše takovou „A-dvojkovou“. Na hodnocení letových vlastností bylo příliš větrno, ale za jednu Maxu je možno mít Cirrusů 6, to určitě stojí za zvážení ;-).

Tomáš dělal mechanika i synovi Martinovi. Dobře, jednu dobu se bál, že jej syn přelétá.

Dragonfly je dílem pana Valenty, velmi konkurenceschopný model. Jediný „průhledný“ ve startovním poli.

Honza Micka a jeho mnohokrát opravovaný Aspire, asi nejtěžší model na letišti, ale to vůbec nevadilo.

Visící vrtule – nelíbí :-(, ale dělají to skoro všichni.

A jdeme do finále – zatím jen v představování modelů – Ruda a jeho vlastnoručně postavený EOS, pohon Mega 22/20 napřímo, 3.4 m rozpětí, ale hlavně – Ruda umí.

Zpočátku se tedy trápil s vypínací výškou, ale všechny lety měl v rozmezí 200 až 213 m, před finále (soutěže) se ale polepšil :-).

Vyblikávání výšky je „opruz“, dle mé interpretace pravidel je to i nepovolený způsob (ale jsem jediný :lol:, takže neprotestuji). V každém případě jsem měl dojem, že jsem se s kartičkou ukazující číslo a za ním ještě „m“ jako metry stal miláčkem časoměřičů – stejně mi to nepomohlo :-)). Ostatně, co jsem si všiml, blikání většinou přečetl pouze soutěžící, časoměřič hodnotu pouze zapsal.

Létalo se na šest startovišť, šest kol a tři skupiny. V prvním kole foukal u země vítr jižní, ačkoliv mraky šly ze západu. To se však poměrně rychle změnilo a vítr neustále zesiloval, v průběhu finálových letů už byl naprosto neregulérní.

F5J je soutěží hromadných startů …

… ale hromadné přistání se povede málokdy. V F5J nejde o centimetry, ale piloti jsou zřejmě zvyklí z F3J nebo RCEK – tam to bez 200% koncentrace nejde (viz gymnastiku, kterou předvádějí pánové Vaňura a Majerčík).

Soutěž pěkně „odsýpala“, organizace fungovala naprosto perfektně – Petře díky.

Po 6 základní kolech a dvou finálových letech (pohříchu velmi krátkých) balíme.

Na stupně si sebou vítězové berou modely – asi chtějí udělat radost sponzorům či výrobcům. Ruda to zapotřebí zřejmě neměl, když měl model svůj vlastní :-). Za povšimnutí stojí i předsazená výškovka u „Pajka“.

No, a teď já. Castor se snažil, ale na velké modely neměl (mimochodem, pro mé sebevědomí je mnohem lepší, když mohu neúspěch svést na model :lol:).

Pár poznatků:

• Druhý, třetí a čtvrtý let byly utrpení, i když při zpětném pohledu jsem měl konat a ne jen čekat ve stejném vzduchu s „velkými ptáky“, až spadnu na zem první. Měl jsem pocit, že řídím dvojplošník :-). Nicméně přesvědčení, že zůstanu u malých modelů mne neopustilo. Velké modely jsou nádherné, ale náročné. Myslím si, že malé výškoměry nakonec vzniknou, a pokud ne, nevadí – budu létat velké s malým :-).
• Ve výšce termiku „neudržím“, až když se model dostane pod 100 metrů, jsem schopen začít řídit. Až tak daleko jsem to dopracoval s MMR :lol:.
• Chtěl jsem létat do 180 až 200 m, což se mi dařilo. Létal jsem plochým rychlým letem před sebe a vždy čekal na vypnutí motoru od časovače. Jde to.
• V posledním letu jsem si užil své 3 minuty slávy, když jsem letěl jinam než ostatní a nakonec zůstal ve vzduchu ony 3 minuty sám – je to boží pocit!
• A nakonec, poslední jsem nebyl (11. ze 16), model nerozbil, setkal jsem se se spoustou přátel a byl to hezký den na letišti. Hořičtí a zvláště Petře – velký dík.

Výsledky (ze Stoupáku).

Honza
15.7.2012