F5J – Hořice 14.7.2012


První soutěž v mezinárodní kategorii F5J na českém území s mezinárodní účastí zorganizovali pořadatelé LMK Hořice v čele s Petrem Duškem.


Celkem se prezentovalo 16 soutěžících, z nichž bylo 6 kamarádů ze Slovenska, toto je jejich depo.

F5J se létá na 10 minutové maximum a přesné přistání, z nalétaného výsledku se však odčítají body za startovní výšku. Pravidla omezují rozpětí na maximálně 4 metry, většina nových modelů se tomuto limitu blíží.


Na Slovensku je pravděpodobně nejrozšířenějším a nejoblíbenějším modelem Stork. Pilot si svůj model snadno pozná podle typických zakončení křídel. Zajímavé je předsazení výškovky před směrovkou – ačkoliv je Supra již 10 let stará konstrukce, vlna tohoto konstrukčního prvku se vzedmula až po publikování článku Marka Pujola v RCSD. Velká vzdálenost směrovky od těžiště prý napomáhá tlumení stranových kmitů. Další zajímavostí je dolů zahnutý „zobák“.


Klasika – původní Supru si sám „ulepil“ (nemyslím to pejorativně) Míra Kotula. Obdivuji ho a jak je z obrázku zřejmé, nejsem sám.


Serva v kýlovce.


Po úspěšném letu.


Nejžhavější novinkou na elektrovětroňářském nebi je však Supra „natažená“ na 4 m rozpětí – Maxa. Létal ji, i když jen asi ve 3 kolech, jeden z nejpříjemnějších lidí co znám – Juraj Bačiak (www.f5jfun.com).


Pylonek na křídlo je dalším prvkem, který zavedl konstruktér Supry Mark Drela a který se zdá být skoro povinný.


Serva opět v kýlovce – táhla jsou tak bez vůlí.


Maxa má, obdobně jako většina modelů Vladimir’s models, konstrukční ocasní plochy.


Karol Chyba na to jde od lesa – jeho Orla je ušitá na míru pravidlům F5J, zatím je v provedení polystyrén/sklo, ale po vychytání much a vyladění se Karol chystá udělat formy.


Před startem. Všimněte si dlouhých nosů moderních konstrukcí. Pro závody Karol dovažoval asi 1/2 kg, nějak pochybuji, že má honba za minimální hmostností u F5J modelů význam. Našeptávače mu dělal Bohuš Majerčík.


A po přistání. Je to krásný model, určitě o něm ještě uslyšíme.


Na soutěž přijel karavanem i pan Valenta (www.valentamodel.cz) – jak jinak, než s novým modelem nazvaným Ray X (nebo X-ray?, to by znamenalo rentgenové záření :-)). Zalétáno prý v pátek, ještě budou potřebné drobné úpravy, ale model vypadá slibně.


Ray-X a Maxa vedle sebe na startu. Jurovi se ale v Hořicích moc nevedlo :-(.


Pražáci aneb nuda v Hořicích 😆


Ruda s Honzou měli problém – nesprávně nastavený výškoměr, který po přistání odblikával maximální dosaženou výšku, nikoliv výšku startovní. Naštěstí Tomáš pomohl svým netbookem.


Vůdcův (Tomášův) hlavní stan – vysílače ve stínu, vzorné servisní zázemí.


Tomášův Shock, do panujícího větrného počasí lepší volba než Cirrus, mně se ale letový projev Shocka moc nelíbí, zdá se mi krátký trup a malé ocasní plochy, ale možná je to i těžištěm nebo rukama ❓


Cirrus je spíše modelem do klidu. Na soutěž se přijel podíval i pan Reichard, určitě načerpal spoustu inspirace.


U většiny ostatních modelů se směrovka pořád zvětšuje, Cirrus jí má spíše takovou „A-dvojkovou“. Na hodnocení letových vlastností bylo příliš větrno, ale za jednu Maxu je možno mít Cirrusů 6, to určitě stojí za zvážení ;-).


Tomáš dělal mechanika i synovi Martinovi. Dobře, jednu dobu se bál, že jej syn přelétá.


Dragonfly je dílem pana Valenty, velmi konkurenceschopný model. Jediný „průhledný“ ve startovním poli.


Honza Micka a jeho mnohokrát opravovaný Aspire, asi nejtěžší model na letišti, ale to vůbec nevadilo.


Visící vrtule – nelíbí :-(, ale dělají to skoro všichni.


A jdeme do finále – zatím jen v představování modelů – Ruda a jeho vlastnoručně postavený EOS, pohon Mega 22/20 napřímo, 3.4 m rozpětí, ale hlavně – Ruda umí.


Zpočátku se tedy trápil s vypínací výškou, ale všechny lety měl v rozmezí 200 až 213 m, před finále (soutěže) se ale polepšil :-).


Vyblikávání výšky je „opruz“, dle mé interpretace pravidel je to i nepovolený způsob (ale jsem jediný :lol:, takže neprotestuji). V každém případě jsem měl dojem, že jsem se s kartičkou ukazující číslo a za ním ještě „m“ jako metry stal miláčkem časoměřičů – stejně mi to nepomohlo :-)). Ostatně, co jsem si všiml, blikání většinou přečetl pouze soutěžící, časoměřič hodnotu pouze zapsal.


Létalo se na šest startovišť, šest kol a tři skupiny. V prvním kole foukal u země vítr jižní, ačkoliv mraky šly ze západu. To se však poměrně rychle změnilo a vítr neustále zesiloval, v průběhu finálových letů už byl naprosto neregulérní.


F5J je soutěží hromadných startů …


… ale hromadné přistání se povede málokdy. V F5J nejde o centimetry, ale piloti jsou zřejmě zvyklí z F3J nebo RCEK – tam to bez 200% koncentrace nejde (viz gymnastiku, kterou předvádějí pánové Vaňura a Majerčík).


Soutěž pěkně „odsýpala“, organizace fungovala naprosto perfektně – Petře díky.


Po 6 základní kolech a dvou finálových letech (pohříchu velmi krátkých) balíme.


Na stupně si sebou vítězové berou modely – asi chtějí udělat radost sponzorům či výrobcům. Ruda to zapotřebí zřejmě neměl, když měl model svůj vlastní :-). Za povšimnutí stojí i předsazená výškovka u „Pajka“.

No, a teď já. Castor se snažil, ale na velké modely neměl (mimochodem, pro mé sebevědomí je mnohem lepší, když mohu neúspěch svést na model :lol:).

Pár poznatků:

  • Druhý, třetí a čtvrtý let byly utrpení, i když při zpětném pohledu jsem měl konat a ne jen čekat ve stejném vzduchu s „velkými ptáky“, až spadnu na zem první. Měl jsem pocit, že řídím dvojplošník :-). Nicméně přesvědčení, že zůstanu u malých modelů mne neopustilo. Velké modely jsou nádherné, ale náročné. Myslím si, že malé výškoměry nakonec vzniknou, a pokud ne, nevadí – budu létat velké s malým :-).
  • Ve výšce termiku „neudržím“, až když se model dostane pod 100 metrů, jsem schopen začít řídit. Až tak daleko jsem to dopracoval s MMR :lol:.
  • Chtěl jsem létat do 180 až 200 m, což se mi dařilo. Létal jsem plochým rychlým letem před sebe a vždy čekal na vypnutí motoru od časovače. Jde to.
  • V posledním letu jsem si užil své 3 minuty slávy, když jsem letěl jinam než ostatní a nakonec zůstal ve vzduchu ony 3 minuty sám – je to boží pocit!
  • A nakonec, poslední jsem nebyl (11. ze 16), model nerozbil, setkal jsem se se spoustou přátel a byl to hezký den na letišti. Hořičtí a zvláště Petře – velký dík.

Výsledky (ze Stoupáku).

Honza
15.7.2012

komentářů 11

  1. Pěkně napsáno, jako hnidopich se dopustím dvou poznámek:
    Jedna technická: Vítr ve finále byl sice nepříjemný, ale dle pravidel regulérní, v průměru 8m/s a v nejsilnějším nárazu jsem naměřil 11m/s.
    Druhá jazyková: „Létalo se na šest startovišť, šest kol a tři rundy.“ …je to asi podobný spor, jako prezentace a prezence, ale podle mě „runda“ je kolo, takže bych řekl – šest kol a tři skupiny?

    1. Máš pravdu – jako vždycky 🙂
      Bralo mi to čepici, tj. vítr byl ne-li neregulérní, tedy alespoň nepřiměřený :lol:, rundy vyměním za skupiny, dík. Ještě jednou – moc pěkná soutěž!!! H.

  2. Jen naokraj k tomu blikání a čtení soutěžícím – tohle byla „hořická pohodovka“, v Maďarsku nám ale „bliky“ poctivě počítali a kontrolovali časoměřiči a zvládali to v pohodě, opravdu se to nejeví jako problém.

  3. na fotkach jsem napocital dvanact ruznych detailnich fotek modelu,ale toho vitezneho teda ne 🙂 a pritom je z materialu ktery se zrovna casto nevidi.ale jinak pekne no

    1. Aleši,
      máš samozřejmě pravdu, pár fotek mám, ale nějak jsem je nedokázal zakomponovat do článku. Zdůvodnil jsem si to tím, že

      a) toto není oficiální zpravodajství, ale můj (foto) blog, nehledej tu sebemenší objektivitu (jinak by nebylo tolik nesouhlasných komentářů ;-))

      b) nevím jak (tedy mimo toho, že dobře) létal Lubomír a Radek, protože jsem se s nimi, možná o své vlastní škodě, nebavil (stejně jako s několika dalšími piloty) – nevím proč, prostě nebyla příležitost nebo chuť nebo čas (stejně je všichni známe alespoň od vidění – máš nějakou fotku vítězů, kde by alespoň jeden z nich nepózoval? :lol:). Takže možná příště 🙂 H.

  4. Radek Malčík je tak skromný nenápadný a tichý, že si ho soupeři většinou všimnou až na stupních vítězů… Informace o vítězném model jsou na stránkách výrobce: http://www.f3j.com/perfection.htm
    Nerozumím té poznámce o materiálu, ST uhlík je dnes v F3J materiál celkem standardní… nebo tam mají Malčíci něco převratně nového??

    1. Podle mě Petře ten Malčíkovský Pike Perfection má dokonce povrch z běžného uhlíku, ne ze Spread Tow.. Ale i kdyby to ST bylo, tak taky moc nechápu, v čem by to mělo být až tak neobvyklé ? Koneckonců já mám na Shocku ST d-box taky 🙂

    2. Jen drobnou otázku k Pike Perfection: Na stránkách jsou všechny ty nádherné fotky od Jo Grini-ho – to je jejich tovární pilot ? Pike si mimochodem moc chválí.
      Díky

  5. Hezké počtení, zajímavé, jak se dají shrnout do dvou vět, a srozumitelně.

  6. Zdravím pánové.
    Ještě jednou děkuji hlavně organizátorovi ,který to měl vše luxusněpod palcem a vše vyšlo jak mělo. A jen k tomu komentáři co psal Peťa Dušek : Pike Perfection co má Ráďa Malčík je ze Spread Tow carbon né z Německa ,který má většinou kostičkovou vazbu a vypadá to jak šachovnice ale to co má ,tak to je foukaný uhlík diagonálně stavěn do vazby a je lehčí asi o polovinu než německý. 🙂 jinak Počasí se vydařilo na 1* ,protože jsem čekal ,že bude pršet podle předpovědí ,ale naštěstí to dopadlo dobře. 🙂

Komentáře nejsou povoleny.