EPA – Roudnice 13.5.2012


Líbí se mi, když model připomíná skutečné letadlo, a EPA kombaty sleduji už dlouho. Do Roudnice nad Labem to mám kousek, tak jsem neodolal pokušení spatřit kombaty „na živo“.

Hned na začátek předesílám, že jsem byl se synem na letišti jen něco přes hodinu a viděl, myslím, pouze 3 nebo 4 kola „souboje“. Proto netvrdím, že vše, co je dále napsáno je nutně pravda :-).

Pravidla jsou v odkazu výše (i anglicky), takže jen stručně: model musí být polomaketou skutečného stroje a musí být vyroben z „pěnové hmoty“. Při soutěžním souboji za sebou model táhne 10 m stuhu. V kole letí 6 modelů (alespoň v Roudnici tomu tak bylo) a piloti bojují každý s každým. Úkolem je useknout co nejvíce stuh soupeřům a přitom ubránit vlastní.


Před startem si piloti položí modely na čáru a sami se postaví na druhou, vzdálenou 10 m.


Na povel „start“ se vrhnou k modelům. Někteří během a s bojovým pokřikem a startují v podstatě z otočky, jiní ležérním krokem a potom si ještě minutu navlékají popruhy vysílače.


Následuje několikaminutová „mela“ v prostoru asi tak 100 x 50 x 50 m, občas proložená vítězným výkřikem, když se povede „sek“, občas dutou ranou, když se modely srazí.


Po přistání (tedy těch modelů, které to přežily) následuje počítání skóre. Tedy výpočtový formulář každého letu počtem rubrik připomíná spíše daňové přiznání.


Hlavní pořadatel (a taky větroňář) Míra Kamenský s Messeschmittem Me-163 Komet. Bezocasý model má tu výhodu, že si ho pilot s jiným nesplete (klasický model s „ukousnutým“ ocasem stejně většinou řídit nejde :lol:) …


… o stuhu však přišel velmi záhy. To mě vede k závěru, že poletování modelů asi úplně náhodné není, je mezi nimi pár pilotů, kteří opravdu umí (viz letová fotka nahoře – Buffalo a Tenzan). Na této fotce je zajímavý i model hned na kraji – určitě jde o polomaketu? Pelikána? Ale nakonec proč ne. Do letové zóny je vstup povolen pouze s přilbou, takže to vypadá jako když se staví cyklostezka – půlka jsou cyklisti a půlka stavební dělníci :-).


Na startovní čáru si každý pilot bere lepidlo, aktivátor, lepicí pásku, náhradní vrtuli, gumičky – prostě vše, čímž lze v relativně krátké době několika desítek vteřin učinit vrak opět letuschopným. A že se to hodí. Dle mých pozorování dojde v každém letu k alespoň jedné srážce!


Nejvíce jsem obdivoval tohoto Wildcata – povšimněte si paneláže, patiny od kulometů, symbolů sestřelů …


… a dopadl takto :-(. Zaslechl jsem pilota prohlásit, že nejvíce je mu líto rozbitého čumáku, že jen s jedním křídlem normálně přistát nešlo.


Nakadžima Ki-43 Hayabusa (Oscar) – před letem …


… po vynuceném mezipřistání …


… při opravě …


… a po skončení pracovního času. Pro mě neuvěřitelné a obdivuhodné, i s takto poškozeným modelem lze souboj dolétat.


Obdobný případ Buffala: Předletová příprava …


… pilot doplňuje chybějící materiál na vodorovné ocasní ploše, zatímco ostatní bojují …


… a po dokončení kola.


Bojovnost pilota této Airacobry zastavilo pouze „zmizelé“ servo z pravé půlky křídla.


Pro závody je nutno mít pořádnou zásobu modelů, nejlépe jednoho typu – zde Douglas SBD Dauntless.


Ale ani nejlepším pilotům se nevyhnuly problémy …


… v podobě stuh namotaných do vrtule …


… přičemž přes novým startem je třeba ukořistěné stuhy pověsit zpátky na model.


Zima byla veliká, obvykle se sice dává kočka na záda, ale pes na břiše prý taky není špatný.


Kombat rozhodně není nuda, je pořád se na co dívat a co sledovat. Ale jestli se ho někdy zúčastním? Nikdy neříkej nikdy, ale vzhledem k tomu, že je mi líto i zapíchnou větroň při přistání, tak asi ne. Ale červíček hlodá ;-).

Honza

komentáře 3

  1. Ahoj Honzo,
    parádní text doplněný pěknými fotkami. Díky za něj.

    Dovolím si drobná upřesnění:
    1. Hlavní části modelů (trup, křídlo) musí být z pěnové hmoty. Co se stavebních pravidel týče tak je potřeba splnit ještě nějaké drobnosti, ale ty si zájemce najde v pravidlech.
    2. Létá maximálně 7 pilotů v jednom heatu (letu). V Roudnici nás bylo 23 takže to vyšlo na 6 6 6 5 pilotů v heatu.
    3. K větroni jednoho soutěžícího – úplný nováček, který nikdy souboj neletěl může pro svůj první závod použít prakticky jakýkoli model. Tenhle větroň v závodě padnul a já doufám, že na další akci už pilot dorazí se stíhačkou dle pravidel 🙂
    4. Děkuji za správný název mojí Nakajimy B6N1 (Tenzan), Většinou si ji lidé pletou se Zerem, málokdo tuší, že vůbec něco jako Nakajima existovalo 🙂
    5. Wildcat, cos tak pěkně pochválil, patří Romanu Kruftovi. Jeho éra jsou mezi těmi našemi stroji opravdovými perlami. Poškození na další fotce má myslím po srážce právě s Nakajimou …. no stálo mě to servo 🙂
    6. S Oscarem létal Jirka Kuncl, mechanikovala mu Jana Vašicová, jediná pilotka mezi chlapy.
    7. Buffalo je Pavla Hofschnaidra. Jako jeden z mála létá s modely s plochým trupem. Jejich výhodou je trochu vyšší obratnost (asi díky lepšímu směrovému vedení plochým trupem), nižší hmotnost …. nevýhodou teoreticky menší odolnost plochého trupu a hlavně penalizace plochého trupu -25 bodů za každý let. Pro srovnání jeden sek je za 100 bodů. Takže po čtyřech letech je za plochý trup ztráta ve výši jednoho seku.
    8. Zelená Airacobra je Pavla Petráška, v kombatové komunitě známého spíše pod přezdívkou SOPTÍK. Důvodem ukončení soutěžního letu nebylo „chybějící“ servo v křídle (byla uražená páka) ale chybějící kus výškovky kde byla zrovna páčka, takže VOP nebylo možno ovládat.
    9. Douglasy se žlutým křídlem na další fotce jsou pozdějšího vítěze Zbyňka Majera. Letka sestávající z jednoho typu letadla je zárukou jednodušších oprav, aneb náhradní díly jsou pořád stejné a i v případě vyřazení nějakého stroje z bojové služby bývá zdrojem náhradních dílů pro ještě činné bitevníky.

    Zdravím, PAD

Komentáře nejsou povoleny.