V americké korespondenční soutěži X5J jsou sice vyhlášeny 3 různé kategorie, ale většina lidí létá výškoměry (tj. F5J). V sobotu bylo krásně, modrá obloha, vítr tak do 3 m/s, termiky chvílemi dost, chvílemi naopak převažovaly „padáky“. První tři lety z následující tabulky jsem prohlásil za „korespondenčně soutěžní“.


V prvním letu mi chyběla půlminuta, jeden stoupák-nulka prostě na 10 minutový let nestačil. Podobné to bylo i ve 4. letu – stoupák byl „vidět“, takže jsem motoroval jen 10 sekund (všimněte si stoupavosti – termika pomáhala), v páté minutě měl model 250 m, ale už byl moc daleko, při přeletu jsem nic nenašel a nakonec jen tak tak „přeskočil“ ohradník, přetažený model se „zřítil“ těsně za plot a asi 20 m od bodu – uff. V 6. letu jsem plot raději přeletěl na motor, takže nula. Poslední let byl do 350 m, můj denní rekord.

Tedy, F5J nebude žádná selanka, ale pěkná dřina. Už si zvykám, že 10 minut se dá odlétal v 70-80 metrech (3. let) i bez možnosti zapnout motor. Zdá se mi, že je to hlavně o psychice pilota, model to umí :-).

Co ale sobotní létání ukázalo jasně, je potřeba většího modelu, i při „větříčku“ se model vzdaluje značnou rychlostí a Castora na nějakých 600 m už vidět není. Přitom opustit stoupák (i když nevýrazný) znamená často vynucené přistání dříve, než by si člověk přál.

Malý a velký Zoom, kolegové se pořád diví, co na těch větroních vidím :-).

RCEE
Pokud vše dobře dopadne, bude příští rok Autonomy oficiální, i když zatím prozatímní, národní kategorií RCEE. Diskuse nad pravidly s pány Nezhybou a Vosáhlem byla velmi konstruktivní – díky! Paragrafované znění je připraveno, zbývá jej jen schválit – držte palce!

Honza
26.9.2011