RCEK – Hořice 16.7.2011

Na „Káčka“ (oficiálně RCEK) jedině do Hořic! Krásné letiště, excelentní počasí, výborný guláš a spousta kamarádů.

Po dlouhé době jsem se potkal s Tomášem a tak je mu tento příspěvek v podstatě věnován (je na nejvíce fotkách). Doufám, že se na mě proto nebude zlobit. Tedy, na start je lépe se připravovat vleže, modely jsou starší Ambrosia a novější Magic.

Jde se na to. Pro ty, kteří to neznají – organizace RCEK je „vojenská“, vše na povel a každý má na lístečku napsáno, kdy a kde má být 🙂 (přesouvat se na start pochodovým krokem však povinné není :-)).

Motor podchladit …

… teplotu změřit … (pokud není dost nízká, předchozí krok opakovat)

… kabinu nasadit, páskou zajistit, kam letět rozmyslet …

… a razantně odstartovat. Druhý model na obrázku je taky Magic, Radkův, potažený, na rozdíl od Tomášova papíru, fólií. Který létá lépe, o tom se ještě povedou spory.

„Královský zahradník“ Honza Micka je ozdobou každé soutěže. Nejenže výborně létá, ale pravidelně odměňuje posledního soutěžícího květinou. Do Hořic přijel s autem plným starých křídel, kdyby měl někdo zájem…

Na startu s pomocníkem a časoměřičem. Opět obvyklá otázka – kam letět, přitom je to jasné …

… přeci nahoru!!! 😆

Ke sledování modelu v 500 m je lepší použít více párů očí.

Honzovi říkají „píchač bodavý“, já bych měl z takového přistání infarkt (viz dále). Jo, model je „vlastní vakuovaný“, jmenuje se Tilia (latinsky lípa).

Další vlastnoručně vakuovaný model měl Petr Dušek, prý těžký a nevhodný, na 3. místo to ale stačilo!!!

A to vedle létání Petr stíhal i „pořadatelovat“.

Start i …

… přistání měl Petr „v normě“, čím se ale liší od zbytku startovního pole, je styl létání. My „autonomníci“ jsme zvyklí létat daleko a nízko, prohledávat velký prostor a přitom nepanikařit, dostaneme-li se pod 100 m nebo i níže. Toto umění (?) většina „káčkařů“ zatím neovládá, alespoň co jsem si stačil všimnout. Většina se pilotů se drží relativně blízko startoviště a pokud tam zrovna nic není, klidně a bez odporu „spadnou“.

S tím souvisí i honba za minimální hmotností, resp. maximální stoupavostí modelů. Ano, těžší model hůře stoupá (se stejným pohonem), ale zase doletí dál. Vývoj kategorie se zdá ubírat jiným směrem, nicméně v Hořicích jsem měl chvílemi pocit, že kdybych přendal malý motor do Castora, nebyl bych bez šance :-). Rozhodně už se nebojím, že bude Virus na RCEK těžký ;-).

Výsledky soutěže a diskuse na Stoupáku.

Létal jsem s Majnou s motorem TG2826-1650. Stoupavost byla i přes 9 m/s, asi tím horkem a tudíž menším odporem baterie. Stejně jsem ale vždy držel plyn 35 až 45 sekund. Bylo bývalo by mi to i vyšlo, nebýt dvou faktorů:

Ve dvou startech jsem si neodpustil „Kubicovo kolečko“, což je rozhodnutí udělat 20 m od přistávacího bodu a v 5 metrech výšky ještě jedno kolo, abych nemusel „bodat“. V jednom startu to byla „nula“ s penalizací a ve druhém „jenom“ nula za přistání. Nebyl jsem sám, něco podobného bylo k vidění i ve finále.
Doplatil jsem na Petrův nový model :-). Sešli jsme se v jedné rundě, ostatní popadali okolo 5. minuty, já stoupák našel, ale daleko a nízko a bál jsem se, že nedoletím zpátky, tak jsem se rozhodl vrátil (mimochodem jsem přistával přímým letem asi v 8. minutě, vyšlo to jen tak tak). Petr se ale do stejného stoupáku, který jsem opustil, hravě dotáhl a ještě z mnohem větší dálky se vrátil pro „1000“. A já měl „škrtací“ start, i když jsem měl pocit, že to byl můj nejlepší (ve smyslu nejnáročnější na pilotní umění) let. Inu, takový je život a měl bych holt přezbrojit :-).

Hořičtí, ještě jednou díky za pěkný den.

A teď něco úplně jiného:

Jirka přivezl na ukázku „balzovo-polystyrénovou skoromaketu“, které k dokonalosti chybí jen zatahovací podvozek – klapky a světla model má. Po určitých počátečních problémech typu „co zapojit kam“ (model zatím letěl jen dvakrát) …