Omlouvám se modelářům, ale tento článek není, s jedinou malou výjimkou, o modelech ani o letadlech.
První pohled z hotelu v samotném srdci hlavního města Tasmánie Hobartu. Jako ryzího suchozemce mě moře nikdy nepřestane fascinovat. I když, ono to vlastně není moře, nýbrž ústí řeky Derwent.
Pohled z druhé strany (z maríny na hotel). Hotel moderní, ale drahý i na australské poměry, příště budu spát jinde :-).
Většina lodí je „pracovních“, rybářských. Budovy za přístavištěm stojí na místě prvního osídlení Hobartu.
Památník ke 150 letům osídlení…
… a jeden z doprovodných panelů.
„Jasného únorového jitra roku 1804 vstoupil viceguvernér David Collins společně s 262 muži a ženami První flotily van Diemenovy země na břeh Loveckého ostrova. Z nich bylo 187 trestanců…“
Hmm, a to jsem si říkal, že 24 hodin v letadle v poloze skrčence je dost nepříjemné, 3-4 měsíce v podpalubí a železech však muselo být podstatně horší.
Lovecký ostrov (Hunter Island) je tam, co kotví ta veliká loď (Diamond Princess). Toto byl ve skutečnosti poslední snímek, který jsem udělal „na památku“, ale věcně patří sem. Výše zmíněný památník je dole uprostřed naproti otočnému mostu.
Koše na krevety (tedy pokud je Crayfish kreveta 🙂 ). Porovnejte tento snímek s fotkou o 4 obrázky výše.
Sice je to plachetnice, ale má motor. Celý Hobart je jedna veliká turistická atrakce, i tato loď slouží k vyvážení turistů, přičemž se chlubí, že vždy rozbalí plachty.
Ještě jeden pohled na hotel a marínu – hlavním bodem zájmu je však Octavia. Našel jsem i prodejnu, Octavia 1.4 TFSI stojí 29900 AUD (asi 600 000 Kč), ale moc se jich asi neprodá, na ulici jsem viděl jen tu jednu vyfocenou.
Jeden z parků, dříve městský hřbitov. Jeden z největších dojmů je, jak si místní obyvatelé váží své, i když krátké, historie a jak si ji připomínají. Vpředu je památník prvním osadníkům.
Seznam osadníků, kteří na lodi „City of Edinburg“ pod vedením kapitána Simeona Pattersona připluli do Hobartu z ostrova Norfolk.
A teď něco úplně jiného – sobotní výlet. Nebyl jsem tam sám, kolega Ray (Texasan jak poleno, pokud se to tak dá říci) si najal hotelovou limuzínu a vyrazil ochutnávat víno. S tím, že vínu vůbec nerozumím a snad se něčemu přiučím, jsem se přidal.
Toto vinařství se jmenuje PuddleDuck Vineyard. Bylo to nejmenší vinařství, co jsme navštívili (asi jen 3 hektary vinic), ale rodinná tradice dělá divy – moc mi chutnalo a přivezl jsem si láhev :-).
Nejstarší katolický kostel v Austrálii v městečku Richmond.
A nejstarší most v Austrálii taky v Richmondu. Poslední velkou pamětihodností Richmondu je vězení, ostatně většina nejstarších budov i infrastruktury v Austrálii byla postavena trestanci.
Vložkou mezi vinařstvími byla zastávka v malinké ZOO „Bonorong Park“. Cestou z Richmondu do zoo jsme minuli modelářské letiště hobartského modelářského klubu. Našel jsem v Hobartu i prodejnu modelářských potřeb – kity, auta, lodě, motoráky – o větroních či elektrách nic. Možná je to tím, že v Tasmánii vlastně pořád fouká :-).
Naše průvodkyně a wombat. Tento je ještě mladý, doroste až 40 kg a čím je starší, tím je vzteklejší (jako já 🙂 ). Proto prý bude vypuštěn zpět do přírody a na ukazování si chytí mladého.
Klokani coby „lázeňské veverky“.
Tasmánští čerti (správně ďábel medvědovitý). Dva jsou odchovaní uměle, proto jsou přítulní, ten co kouše botu, je divoký. Okusování boty je způsob, kterým se řadí do hierarchie smečky (Bianca (průvodkyně) je prý větší čert – její slova).
Čert je národním symbolem Tasmánie, jsou však ohroženi tzv. rakovinou tváře, která jejich populaci decimuje. Snad se je podaří zachránit.
Ray budí koalu (a povedlo se mu to).
U vstupu jsme dostali pytlík s granulemi pro klokany. Stejně je to zážitek vidět mládě vykukovat z vaku.
Kunovec, prý nebezpečný. Zdálo se mi, že vačnatci vůbec mají v povaze jistou nesnášenlivost (tedy až na klokany).
A ještě jednou čertík, tentokrát ve velkém výběhu a focený na velkou dálku.
Když emu natáhl krk, dosáhl až do poloviny cestičky, která vedla podél ohrady. Měl jsem respekt a jen tak tak, že mi nesezobl foťák.
A zpátky do Hobartu.
Památník objevitele – Holanďana Abela Tasmana. Tasmánie se původně jmenovala van Diemenova země, ale Tasmánie je hezčí :-).
Tasmánie je druhým nejhornatějším ostrovem na světě – po Nové Guinei. Právě proto se mi tam moc líbilo, nemám rád „placky“. Nad Hobartem se tyčí hora Mt. Wellington – zde je zahalená mrakem. Jinak Tasmánie má rozlohu zhruba 2/3 Česka a žije na ni asi 500 000 obyvatel, z toho polovina v Hobartu a okolí.
Dětské hřiště u moře – ostatně vše je upravené, do parků se smí i se psy (na hřiště ale ne – viz plot), ale běda kdyby majitel po miláčkovi neuklidil.
Ještě jeden pohled na ranní nedělní a pohodový Hobart. Počasí se měnilo až neuvěřitelně rychle, ale tento den jsem si „spálil pleš“ :-), pršet začalo až pozdě odpoledne.
Tasmánská čejka (Masked Lapwing).
Most přes řeku Derwent při pohledu z cesty věnované vojákům padlým v 1. světové válce.
Každý z padlých má svůj strom a pomníček, původně byla cesta vybudována už v roce 1919, teď ji obnovují. Pomníčků je celkem 563, dobře polovina patří vojákům padlým u Gallipoli.
Por. George William Best
3. peruť Australského leteckého sboru
Padl v boji u Poulanville 12. dubna 1918
Věk: 22 let 2 měsíce
Povolání: prodavač ve firmě W.E. Best & Co
Vyznání: anglikánská církev
Bydliště: „Bangor“ 1, Short Street, Glebe
Pochován na britském hřbitově Vignacourt, Francie.
Narukoval 12.10.1916 a zařazen jako A/Cpl 7.1.1017 do B letky 4. perutě AFC. Syn Williama Edwarda a Lucy Jane (rozené Plaisterové), později žijících v Cambrai, Hampden Road, Battery Point. Bratr Ethely Brunsden, Clementa Edwarda, Horace Fredericka a Normy Agres. Narozen v Hobartu. Povýšen na podpor. 4.11.1917 a por. 4.2.1918, ke 3. peruti ve Francii přidělen 5.4.1918. Zabil se při havárii po poruše motoru. Osobní věci ztraceny při potopení SS Barunga.
Australská straka (Australian Magpie) – na rozdíl od té naší pěkně zpívá!
Rosela na eukalyptu (nebo je to česky blahovičník?) – rostou všude a je to australský národní strom.
Vchod do botanické zahrady lemovaný 120 starými sekvojemi. Prý jsou to ještě mláďata, jen 120 let a 36 m, dožívají se až 4000 let a dorůstají přes 100 m výšky.
Arthurova zeď. Předpokládalo se, že klima v Tasmánii je studené, a proto si postavili vytápěnou zeď. Každých asi 10 metrů byla pec, ve které se topilo a spaliny se rozváděly uvnitř zdi. Ukázalo se, že to není potřeba :-).
Spodní konec zahrady s výhledem na moře.
Japonská zahrada s vodním kolem.
Antarktický pavilón. V našich zahradách jsme zvyklí na pavilóny a skleníky vytápěné, tento je chlazený.
Rozloučení – tedy, oni se ti rackové slétli kvůli fish&chips (smažená ryba s brambůrky), které jsem si koupil ve stánku.
Byl to prima výlet a doufám, že se do Tasmánie ještě podívám, zařízení, které snad prodáme, bude nutné namontovat a poté uvést do provozu.
Mám ještě asi 200 fotek z letišť, takže ještě jeden článek, tentokrát už jen o letadlech, bude.
Honza
14.1.2011
Já chci také na výlet a ještě za to dostat zaplaceno 🙂
Moc pěkné fotky, skoro Ti to závidím ( závidím hodně, jen se mi to nechce přiznat ). Ale až budu velký a budu si vydělávat, také někam pojedu…..
Co by to nebylo o letadlech? Přece jsi tam nešel pěšky 🙂
Honzo, děkuji za pochvalu.
Petře, letadla ještě budou 🙂
H.