Nádherná „pozdně letní“ neděle a nový český rekord – 14 letů a 5600 bodů! K tomu dalších 9 pilotů, jeden i s rodinou, a pohoda, jakou jsem už dlouho nezažil.



Kvůli mlze jsme začínali až v 10 hodin, ale už v 9:40 prý ústečtí vzbudili Mojmíra dotazem, zda smějí dál (= na plochu 🙂 ). Depo se ale začalo rychle plnit.


Z Prahy vážili cestu Viktor a Tomáš. Navíc Tomáš přivezl Honzu P., létal sice s Tomášovým slavným „Enkem“, zato velmi dobře – určitě o něm ještě uslyšíme.


Tomáš od minula opravil poškozeného Etalona – foto pro ty, kdo budou mít tu smůlu a budou potřebovat inspiraci (kéž by to nikdy nebyl můj případ).


Viktor létal s jedním z „prototypů“ Q.11 od Ivana Hořejšího. Pěkné 🙂


Jarda si přivezl osobního časoměřiče – výrobce modelů pana Šimka. Domlouvali jsme plány do budoucnosti. Dalším zástupcem výrobců byl Leoš Svoboda. Zalétal Radkovi jeho nový model a příště se prý máme těšit – bude létat! Ve stejném duchu se vyjádřil i pan Šimek.


Petr Dušek opravuje – plocha byla čerstvě posekaná a klouzalo to jako blázen – a Petr nestačil uskočit :-(, naštěstí oprava nebyla náročná, ale díra do takového krásného modelu bolí. Naštěstí to byla jediná škoda za celý den.


Jdeme na to – soutěžní okno bylo od 11:30 do 15:00, nakonec jsem ještě 20 minut přidal, protože jsme se všichni sešli u buřtů. Stejně jsem motor zase nevylétal.


Tomáš s Honzou startovali vždy společně – na jedny stopky. Tady měl Tomáš ještě boty 🙂


Tomáš bez bot 🙂 – trávník byl totiž tak nádherný, že bylo téměř slastí po něm chodit bos. V pozadí Viktor čeká, až se uvolní přistávací bod.


Radek měl zbrusu nového Etalona. Dopoledne mu ho Leoš zalétal, odpoledne soutěž „na ostro“. Tedy, chvílemi mi Radka bylo i líto, protože do něho „hučeli“ Michal Michna i Leoš zároveň – mnoho psů, zajícova smrt, řekla by teta Kateřina ze Saturnina, nicméně Radek je další nadějí, že naše řady jen tak neprořídnou.


Táborák – moje noční můra. Buřty, hořčici, housky, opékací jehly jsem ještě duševně obsáhl, se stolečkem a tácky vypomohl Radek a hlavně jeho milá paní. A Petr taky – vypadá jak opravdový skaut!


Na buřty byla soutěž přerušena. Přeci jen je oběd slavnostní událost :-). Nesmějte se, kdesi jsem četl, že maso člověk nerad jí sám – prý je to pozůstatek z dob, kdy na ulovení mamuta byla potřeba parta (vlastně tlupa :lol:).


Děti se zatím zabavily s autíčkem – také Radkovo, dík.

Modely v letu:


Tomášův Etalon XL (2500 mm). Pohon oběžkou Dualsky s převodem. Dle Leošových slov možná půjde do sériové výroby.


Petrův NYX – oběžka na přímo, moc se mi líbí, i když v panujícím počasí ho ta větší hmotnost asi trochu diskvalifikovala.


„Enko“ je ostřílený „autonomní“ model. Vlastní Tomášova konstrukce. Měli jsme dlouhou diskusi o V-chvostech, holt někdo má rád holky, jiný vdolky (ale mně už to na model nesmí 🙂 ).


Mojmír létal s půjčeným Swingem (od Kurta), pohon Phasor 15-4 a 3S, výkonu až moc.


Vítězná Q.10 s Axíkem a převodovkou. Moc hezké a hlavně vyrovnané výsledky.


A nakonec můj Castor.

Výsledky:


Sebral jsem všem startovní lístky, statistika bude. Pro netrpělivé pdf soubor se všemi čísly.

Zde je nutné poznamenat, že vítěz si odvezl nejen láhev vína, ale i Vláďou věnované skleničky. Čokoládu a skleněný pilník (rovněž od Vládi) dostal každý.

Nechal jsem se inspirovat bohulibou praxi novopackých a při rozpravě dostal každý pilot „panáka“. Ale co s tím zbytkem? Rozlétávání o „poloplnou flašku“. Jeden proti jednomu. Vláďa musel odjet dřív, já organizoval – zbylo osm lidí, to je akorát na čvrtfinále, semifinále a finále. Pravidla byla jednoduchá, 1/10 doby motoru na Autonomy na každý let, maximum 6 minut, když oba z dvojice naletí 6 minut, rozhoduje vzdálenost od bodu. Tedy, byla to neskutečná loterie, zvláště když paní Pavla nalosovala dvojice tak, že proti sobě letěli „sousedi“ v pořadí z Autonomy.


Hromadný start: Radek – Honza P., Mojmír – Petr, Jarda – Tomáš, Honza K. – Viktor. Do semifinále postoupili Honza P. a Petr a Tomáš a Honza K.


K finálovému letu se hotoví Honza Kadlec. Ion byl nejméně ekonomickým modelem, ale Honza umí. Soupeřem mu byl Honza Procházka s Enkem. Ve čtvrtfinále i semifinále vždy rozhodovala doba letu, ne přesnost přistání (zajímavé, co?). Oba finalisté 6 minut uletěli v podstatě bez problémů, Honza K s Ionem ale hrubě nedoletěl – přistál možná o 30 m dříve.


Jako poslední pokus (šlo o flašku!) se pokusit zastavit soupeřův model v letu. Možná kdyby neměl v puse to cigáro a trochu si povyskočil …


Honza P. ale přistál přesně a i když ještě lihovinu nesmí, jeho manažer rozhodně prohlásil, že to nevadí ❓ a jen ať si ji vezme.


Blahopřeji

Autonomy je taková otevřená záležitost, bez pevné organizace, proto se najde čas i na modely jiné než soutěžní.

Model, který se mi nepodařilo vyfotit, je Tomášův pyloňák. Malinký a pekelně rychlý (650 W, asi 70 cm rozpětí), vůbec nechápu, že se to dá řídit.


Můj nový brouk v hlavě – FOX (resp. něco podobného).


Akrobacie v podání větroně je nádherná. Jinak Mojmír dostal úkol, zvládnout přistání zpátky na startovací vozík 🙂


Nemám rád vrtulníky, bojím se jich 🙁 , ale když to někdo umí, je to pěkné podívání.


Toto je jiné kafe – ach jo, kdybych měl jen víc času (třeba místo psaní bych mohl lepit, co?).

Byla to velmi příjemně strávená neděle, nejvíce mne potěšila slova Leoše Svobody, že to byla nejpohodovější akce, jakou v posledních týdnech navštívil. Díky všem za účast a hrrr na Jardu!

Honza
13.9.2010

Doplněk 14.9.2010
Nejprve grafy s motorováním:


Jarda si zaslouží obdiv, létal s nejlehčím modelem v soutěži a pokud jsem si stačil všimnou, startoval vždy do stoupáku (možná s výjimkou 11 a 13).
Mojmír se bude muset učit – kdyby tak sveřepě netrval na tom, že musí v každém letu držet plyn právě 10 vteřin, mohlo to být o hodně lepší.


Jestli se někoho bát, tak je to Radek. Byla to jeho první soutěž a model před ní zalétával. Každým letem se zlepšovat a zlepšoval – naštěstí pro nás mu došlo „palivo“.


Koukám, že mám největší rozptyl motorování. Svádím to na ztrátu koncentrace po buřtech :-). Létal jsem vždy tak na 6-7 s motoru a hledal termiku nízko a daleko. Potom stačilo nabrat 10-15 m (další 2-3 s), abych na model viděl, a většinou už to bylo v pohodě. Na jedno stoupání jsem měl možná dva lety – jeden ten 6 s a druhý byl na káně do větší dálky. Castor je takový „vrtichvost“, musí se pořád řídit a vším – jen křidélky zatáčet nízko nad zemí nejde. Ale zase doletí daleko :-). Zbylo mi 22 s motoru, to by ještě jeden let dalo, ale nebyl čas, a popravdě už jsem toho měl docela dost – dokonce jsem v předposledním letu musel opakovat kolo, protože bych jinak přistával v asi 5:58 🙂 .

Ještě jednu věc zmíním – v sobotu jsem létal s Majnou X5J, motor 47, 50 a 62 s! To je ostuda, co? Vždy jsem nastoupal, za dvě minuty spadl dolů a potom „vylizoval“ bublinky. Za zdánlivě stejného počasí. Přes zimu se budu učit meteorologii :lol:.

Honza
14.9.2010